De Deo Trino
O Bohu v Trojici

Na samém začátku poznamenávám, že pro vážnost a komplikovanost tématu se nebudu striktně držet rozdělení důvodů - Písmo, Tradice, uč. úřad církve. Uvedu vše, ale jinak strukturované. V příštím traktátu se vrátím k původnímu členění.

Úvodní poznámka:

Nauku De Deo Uno lze většinou poměrně dobře odvodit z přirozeného rozumu, nauka De Deo Trino je však nejen plně zjevená, ale i rozumem nepochopitelná a lze se jí pouze přiblížit a analogicky vysvětlit. Je to největší a nejhlubší tajemství, které Bůh o sobě zjevil.

Typické bludy:

První blud odsouzen sněmem v Nicei (325) a druhý papežem Dionýsem a 4. Lateránským sněmem (1215). Obojí mnohokrát učitelským úřadem opakovaně potvrzeno.

Pojmový aparát (obvyklé chápání použitých pojmů):

Přirozenost-natura - bytnost (tedy to, čím je jsoucno tím, čím je, např. u člověka člověčenství, u Boha božství), nazíraná z činné stránky.
Podstata-substantia - jsoucno existující samo o sobě, tedy není závislé na jiném (na rozdíl od akcidentu; např. strom je podstata, zeleň je akcident, protože zeleň sama o sobě nemůže existovat, vždy musí být nějaký nositel, něco, co je zelené).
Hypostase - bytost, která má vlastní přirozenost a existuje sama o sobě.
Osoba - jedinec s rozumovou přirozeností.
Vycházení-processio - původ jedné osoby v druhé, ne však časově ani nadřazeně, ale jako od čirého principu sdílením téže bytnosti.

Je třeba upozornit, že všechny filosofické pojmy je nutné chápat vysoce analogicky. Musíme si vypůjčit tento pojmový aparát z filosofie, ale není možné se na něj upnout a chápat Trojici (i jiná dogmata) čistě v rámci striktního filosofického významu pojmu (nebo se dostaneme do rozporu). Tajemství zjevené Bohem není možné snadno vměstnat do filosofických termínů.

V neposlední řadě je také namístě upozornění, že různí filosofové a různé filosofické školy používají tyto termíny rozdílně. Pokud tedy znáte uvedené pojmy v jiných významech, neznamená to, že byste se mýlili nebo byli špatně informováni. Je velmi důležité vyjasnit si chápání pojmů před každou diskusí. Předejde se tím často velkým a zbytečným nedorozuměním a sporům. Definice výše uvedené jsou podle novotomistických autorů, zvláště theologů. Dalo by se jim jistě leccos vytknout, ale pro naše účely postačují. Podrobnější rozbor by přesahoval rámec tohoto textu. Uvedl jsem je také proto, že nejvíce katolických theologů, jejichž texty jsou běžně k mání, jsou filosoficky právě novotomisté. Moderní theologové však novotomisté jsou je málokdy. Uvedené termíny sice taky používají (tomu se nelze vyhnout, neboť dogmata jsou většinou formulována pomocí filosofického aparátu klasického realismu), ale z jiné perspektivy (podle svého vlastního filosofického zaměření). Znovu tedy připomínám analogické chápání, tzn. abyste nebrali každý pojem úplně doslova.

  1. Svědectví Písma:
    SZ - předobrazy (Ze Starého zákona Trojici přesvědčivě nevyčteme. Následující citáty jsou spíše náměty pro zamyšlení, zajímavá místa, která mohou naše chápání Trojice obohatit. Je zajisté zajímavé, že Boha před Abrahámem reprezentují tři andělé mluvící navíc v singuláru. Ale těžko z toho dělat jasné závěry o Trojici. Zjevení této pravdy je ryze novozákonní.):
    1. Iz 6,3 (trisaigon), Nm 6,22nn (trojité formule žehnání a chvalozpěvu), Gn 18 apod.
    NZ (Lze zde najít jak jednotlivé osoby (např. o Kristu se mluví jako o Bohu), tak celou Trojici. Je však třeba upozornit, že slovo "Trojice" v Novém zákoně takto explicitně nikde není:
    1. Otec - (buď doslova "Otec" nebo slovo "Bůh" ve spojení se "Synem"). Gal 4,4; Jan 10,29; Mt 11,27; Jan 1,1.18; apod.
    2. Syn - buď přímo označen za Boha, nebo je to jasné z kontextu (latreia), viz úryvky od "Otec", dále např. Flp 2,6; Lk 10,22; Jan 5,19; 20,28, Zj 22,13nn apod.
    3. Duch svatý - jednak samostatnost (odmítnutí představy Ducha sv. jako pouhé síly nebo moci boží), jednak božství. Mt 28,19; Sk 5,9; Sk 20,28; Jan 14,16.26; 15,26; 16,7.13.14 apod.
    4. Všechny tři osoby zároveň - Mt 28,19; Lk 3,21-23
  2. Svědectví tradice:
    sv. Augustin (zvl. De Trinitate, např. 1,4.7: "Všichni, které jsem mohl číst, ti, kteří psali přede mnou o Trojici, která je Bůh, katoličtí autoři, kteří probírali božské knihy staré i nové, to měli v úmyslu podle Písem, že Otec, Syn a Duch svatý naznačují božskou jednotu jedné a téže podstaty nerozlučnou rovností, a proto nejsou tři bohové, ale jeden Bůh, ač Otec zplodil Syna a proto Syn není Otec. Duch svatý není ani Otec ani Syn a je toliko Duch Otce i Syna: On je také rovný Otci i Synu."), sv. Athanasius (De decr. nicean., např. No 27: "My dokazujeme, že tato nauka přicházela z otců na otce, vy však, vy noví Židé a Kaifášovi žáci, koho můžete z otců uvést na důkaz svých výroků? Jistě nikoho moudrého a rozumného, všichni od vás totiž s hrůzou odstupují." "Pomlouváte, tupíte všeobecný sněm, poněvadž nedefinoval vaše názory, ale ti, co nám tradovali od počátku, ti, kteří sami od počátku viděli a byli služebníky slova, neboť víra, kterou sněm vyznal písemně, je vírou katolické církve", pozn. jde o Nicejský sněm), Didaché ("Křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého... Vylej na hlavu třikrát vodu ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého."), sv. Klement Římský (Kor: "Jak totiž Bůh žije i Pán Ježíš kristus žije i Duch svatý."), sv.Ignác z Antiochie (Ad Magnesios 13: "Snažte se upevnit v naukách Páně a apoštolů, aby vám všechno prospívalo v Otci i Synu i Duchu... Buďte podřízeni biskupovi jako Ježíš Kristus Otci podle těla, a apoštolové Kristu a Otci a Duchu."), Tertullianus (Contra Prax. 31: "Dílo evangelia, podstatu nového zákona tvoří Otec, Syn a Duch svatý - tři vírou jeden Bůh."), sv. Cyprián (De unit. eccl. 6: "Pán praví: Já a Otec jsme jedno, a opět je psáno o Otci a Syna Duchu svatém: a tito tři jsou jedno.") a další.
  3. Svědectví učitelského úřadu církve:
    Nicejský sněm (*D125 - symbolum: "Věřím v Boha, Otce všemohoucího (...) i v Ježíše Krista, Syna jeho jediného, Pána našeho (...) v Ducha svatého..."), Cařihradský sněm (*D150 - symbolum: "Věřím v jednoho Boha, všemohoucího Otce (...) věřím v jednoho Pána Ježíše Krista, jednorozeného Syna Božího (...) Bůh z Boha, světlo ze světla, pravý Bůh z pravého Boha (...) věřím v Ducha svatého, Pána a dárce života..."), další koncily potvrzují a rozvíjejí.
Poznámka: Tedy obecně vzato se dá nauka shrnout do vět: Tři osoby naprosto si rovné, co do věčnosti a dokonalosti. Osoby nesmíšené, ale navzájem se pronikající (perichoresis). Tři osoby mají jednu přirozenost a tedy i navenek jednu činnost.

Je namístě poznamenat, že biblický pojem Otce a Syna se přesně nekryje s pojmy Otce i Syna u pozdějších theologů, koncilů a dnešního obvyklého chápání. Nejde o zkreslení Bible, ale o transkripci slov do jiné kulturně-filosofické tradice. Biblický pojem Otce znamená Boha jako takového (bez důrazu na osoby). Biblický pojem Syna pak Krista - tj. vtěleného Boha (biblicky se tedy rozumí pod slovem "Syn" Kristus s božstvím i lidstvím). Otec je tedy Bůh, Syn je vtělený Otec (vtělený Bůh). V dnešním chápání slov Otec a Syn už není možné říci "Syn je vtělený Otec", jak je to možné říci v kontextu pojmů biblických. V pozdějších staletích se zřejmě vlivem helénské tradice a snahy o precizaci vyjádření pravé víry rozumí pod slovem Otec pouze první božská osoba, pod slovem Syn pak boží Logos, víceméně nezávisle na vtělení. Obrací-li se ranné modlitby (a dodnes většina západních liturgických modliteb) k Otci skrze Syna v Duchu svatém, obrací se k jedinému Bohu, skrze Krista (neboť skrze vtělení se Bůh přiblížil k nám tak, že ho můžeme ctít v Duchu a v pravdě).

Theologové u tohoto problému rozlišují dva pohledy na Trojici. První, tzv. oikonomický (někdy se píše i "ekonomický", ale to je podle mně nevhodné, neboť toto slovo je běžně používáno jinak, přestože pochází ze stejného původního slova v řečtině) je v podstatě onen biblický, druhý, imanentní, je, jak už sám název napovídá, onen pojem používaný běžně v theologii, pohled na Trojici naprosto nezávisle na vtělení.

Slovo "osoba" pochází od sv. Augustina. Ten ho však komentuje slovy: "Když se ptají: Tři co? - trpí lidský jazyk velkou chudobou. A tak řekneme: Tři osoby (tres personae). Není to proto, že bychom chtěli říci právě toto, ale proto, abychom nezůstali mlčet (non ut illud diceretur, sed ne taceretur)." (De Trinitate V, 10). Dále pak ve stejném díle (VI, 11): "Proč tedy nenazýváme tyto tři - Otce, Syna, Ducha svatého - jedinou osobou, jako říkáme jedna jediná bytnost (essentia) a jediný Bůh? Říkáme však tři osoby (tres personas), i když neříkáme tři bohové nebo tři bytnosti. Proč, ne-li proto, že chceme nalézt slovo, které označuje každého z členů Svaté Trojice, abychom nezůstali úplně němí, když se nás zeptají: Tři co? - když ve skutečnosti hlásáme, že jsou tři..." Zdůrazňuje tedy chápání pojmu "osoba" v Trojici ne v běžném používaném významu, ale jako vztahový pojem. To je třeba mít na paměti, nechceme-li se dostat do rozporu nebo do triteismu.

Podrobněji:

  • Otec nevychází, ale je bez původu. (de fide)
  • Syn vychází z Otce plozením (ne stvořením). (de fide)
  • Duch svatý vychází z Otce i Syna zároveň. (de fide)

    Poznámka: Tady je spor s pravoslavnými, kteří trvají podle Cařihradského symbola pouze na vycházení z Otce, srv. Jan 15,26. Katolíci považují doplnění symbola slovem Filioque (a Syna) v druhé polovině 1. tisíciletí za doplňující výkladový článek, ne za změnu dogmatu, jak namítají pravoslavní. Srv. Řím 8,9; Sk 16,7; Jan 15,26; 16,7; 14,16 apod. Potvrzeno unijním koncilem Florentským.

    Poznámka: U následujícího připomínám analogické vyjadřování!!!

    Vycházení Syna z Otce je plození, Syn se nazývá též Slovo, skrze nějž bylo vše stvořeno, označuje se tedy jako úkon intelektu. Naproti tomu vycházení Ducha svatého je úkon lásky, tedy vůle, nenazývá se "plození" jako u Syna, ale "dýchání (spiratio)". Jinak by se dalo říci, že Bůh poznává sám sebe (Syn) a miluje sám sebe v jednotě navzájem se Synem (Duch sv.).

  • V Bohu jsou čtyři vztahy -
    1. V Otci otcovství,
    2. V Synu synovství,
    3. V Otci i Synu aktivní dýchaní,
    4. V Duchu pasivní dýchání (je vydechován). Všechny tyto vztahy jsou v Bohu od věčnosti.

      Poznámky:

      Apropriace (přivlastňování) - Všechny vlastnosti Boží se týkají celé Trojice, ale podle obyčeje Bible a z ní vycházející Tradice o Trojici se přivlastňují jedné z osob. Je to založeno ne ontologicky ale pouze pojmově. Otec-všemohoucnost, stvoření Syn-vykoupení, Duch-láska a posvěcení. Účel přivlastňování je to, abychom lépe poznávali jednotlivé Boží osoby. Západní liturgie se většinou obrací k Otci, skrze Syna v Duchu svatém. Východní liturgie naproti tomu k celé Trojici.

      Poslání (missio) - vyplývá z Písma. Otec není posílán, Syn je posílán Otcem, Duch svatý oběma.

      • K232-267

      Několik poznámek:

      Nauka o Trojici nepochází z pohanských mýtů (Následující charakteristiky nekřesťanských "trojic" jsou pro stručnost velmi zjednodušené. Cílem je ukázat odlišné chápání od křesťanského, ne všímat si zajímavých a často i hlubokých úvah těchto náboženských a filosofických systémů):
      • Platónova i Filónova filosofická trojiční soustava se velmi liší od křesťanské. (Rozdíly v chápání božství, počtu idejí, které jsou někdy ztotožňovány s anděly či démony apod.)
      • Mazdaismus (staré perské náboženství) - Ahura Mazda, Mithra a Srashoa. Vychází z přírodních kořenů trinitárnosti: nebe, země, moře. V centru však prakticky stojí (zvláště po Zarathuštrově reformě) Ahura Mazda, Mithra dochází své velké obliby až později. Odpůrce Ahury Mazdy je nazýván Ahriman. Někteří vědci považují antagonní dvojici Ahura - Ahriman za ontologický dualismus (dobrý a zlý princip), jiní to popírají. Za pozornost stojí mazdaistická koncepce tzv. Saošjantů (nebo Saošjanta), kteří mají jisté analogie s Mesiášstvím.
      • Hinduismus - Brahma, Šiva, Višnu (jeho nejznámější avatar je Kršna). Do triformy splynuli až v 5.stol AD, do té doby byli hlavními bohy různých krajů Indie. Hinduismus je mj. polyteismus, má spoustu jiných bohů.
      • Taoismus - Lao Tse prý učil o trojici pod názvem Y-hi-wei, což je podle některých totožné s židovským JHVH. Je to však označení vlastností pro beztak neosobní princip Tao (cesta). Y znamená bezbarvé, Hi bez zvuku, Wei bez těla.
      • Babyloňané - trinitarní dělení universa (nebe, země, moře) - Anu (bůh nebe), Baal (bůh země), Ea (bůh moře). Vedle toho existuje mnoho dalších bohů.
      • Egypťané - Amon, Ptah, Osiris (Ra). Tyto tři názvy označují úkony a činnost jediného božství. Jinak je egyptské náboženství také bohatší na různé božské bytosti. Zajímavou epizodou je doba vlády Amenhotepa IV.(1387-1366), který místo hlavního boha Amona vyhlásil jediného boha Atona (ztotožněný nebo symbolizovaný sluncem) a sám si změnil jméno na Achnaton. Od tohoto faraona pochází řada krásných náboženských textů, ve kterých snad mohou sloužit jako ukázka onoho "odrazu Pravdy" i v jiných náboženstvích než v křesťanství, o němž mluví II. Vatikánský koncil (NA 3). Přesto toto krátké období Atonova kultu nebylo přesně vzato monoteistické. Faraon Achnaton, přestože sám se orientoval výlučně na Atona, ponechal úctu k některým partikulárním božstvům nedotknutou. Jednalo se tedy spíše o henoteismus než monoteismus. Reforma měla za následek vnitřní krizi Egypta (Achnaton hlásal mír a některé provincie toho využily k oslabení Egypta) a byla ihned po Achnatonově odstranění zrušena ve prospěch starého Amonova kultu.

      Závěr:

      Nauka o Trojici je čiré tajemství, které nelze pochopit, jen přijmout jako zjevené. Přestože nejde pochopit, není proti rozumu, je rozumu transcendentní (přesahuje ho).

      Jak mluvíme o Bohu, abychom se vyhnuli bludu, tedy jde o ustálené názvosloví, které katolická theologie používa:

      • Bůh je trojjediný, ale ne trojí nebo trojnásobný.
      • Otec je jiný než Syn, ne však Otec je něco jiného než Syn.
      • Tři osoby jsou jedna přirozenost, ale ne tři osoby jsou sjednoceny.
      • Singuláru užíváme, mluvíme-li o tom, co náleží podstatě. Tedy Stvořitel, Pán (ne stvořitelé apod.), protože je jen jedna podstata.
      • V obojím čísle to, co se týká osoby i podstaty. Např. jeden všemohoucí Bůh, ale i tři věčné, všemohoucí osoby.
      • Konkréta se mohou vypovídat o jednotlivých osobách (Bůh z Boha, světlo ze světla), ale abstrakta ne! (Otcovství je Synovství apod.).