De Deo Creatore
O Bohu, jakožto Stvořiteli - 3. část - O člověku

• Gn2,7, Mt10,28; Kaz12,7; Mdr9,15
• sv. Justin, sv. Athenagoras (píšou o člověku jako o živočichu skládajícím se z duše a těla), sv. Ireneus (“Není tělo statečnější než duše...”) atd.
• Viennský sněm (*D902: “Dále se souhlasem posvátného koncilu odmítáme jako mylné a pravdě katolické víry se protivící jakékoli učení nebo stanovisko, které opovážlivě popírá nebo zpochybňuje, že podstata racionální nebo intelektuální duše spočívá v tom, že je skutečně a sama sebou formou lidského těla.”), pp Lev X., Pius IX.
• K355-368

Poznámka: Trichotomie ve smyslu trojsložkovosti člověka byla odmítnuta sněmem Chalcedonským a IV. Cařihradským. (viz dále poznámku k příštímu bodu)

Poznámka: Biblické pojetí, které používá slov duše, duch, mysl, srdce, apod. neznačí většinou více duchovních součástí člověka, ale různé pojetí jedné. Rozdělění - duch, duše a tělo - používané hlavně ve východní theologii (srv. také 1Sol5,23) je pojímáno jako účast Ducha božího v naší duši. Milost Ducha sv. (duch) je v člověku pokřtěném a žijícím v milosti Boží. Srv. např. východní ikony, pro něž je charakteristické světlo (symbol přítomnosti Boží) vycházející z nitra člověka (posvěcující milost, přítomnost Boha v duši), na rozdíl od typického západního obrazu "vnějším světlem ozářeného světce". (srv. K367-368)

• duchovost - vyplývá jak z minulého, tak z rozumu (dále srv. IV. Lateránský sněm).
• svoboda - viz texty Písma o odměnách a trestech, dále z rozumu
• nesmrtelnost - Mt10,28; Jan12,25 apod. (nesmrtelnost v tomto případě znamená, že duše nezanikne spolu s tělem, neznamená to, že by ani Bůh nemohl duši anihilovat; srv. poznámku v De Deo Creatore 1.část k větě, že Bůh všechno udržuje v bytí.).
• K366, 1730-1748

• Gen1; apod.
• IV. Lateránský (*D800: “Bůh svou všemohoucí mocí na počátku času stvořil stejným způsobem obě stvoření z ničeho, duchovní i tělesné, totiž andělské i pozemské, dále lidské, které jakoby obsahovalo obojí, protože se skládá z duše i těla.”), I. Vatikánský sněm (D3002 - v podstatě parafrázuje text Lateránského koncilu)
• K325-327,338

Poznámka: V katolické theologii jsou dva proudy názorů týkající se tohoto článku víry. Jedni stojí za doslovným výkladem, tzn. stvoření těla i duše přímo a hned, jiní vykládají stvoření těla procesuálněji (vývojem řízeným Bohem).

• proti:
  1. Preexistencialismu (Platon, Origenés a jiní) - který tvrdí, že duše byly stvořeny hned na počátku a jsou uvězňovány po hříších v tělech
  2. Emanacionismu - duše jsou emanací jedné boží podstaty
  3. Generacianismu - (Traducianismus) - duše vzniká fyzickým spojením rodičů
• Ž33,15; Moudr15,11; Žid12,9
• Celá tradice až na výjimky jako Origenés
• Pp Lev IX., pp Alexander VII.
• K366

(Důkazy z Písma mluví pro tento článek víry, ale nejsou bez pochyby, věta není explicitně dogmatizována, je ale všeobecně přijímána. Dnes je theologie v této věci stavěna moderní genetikou apod. před nové otázky.)

II. O povýšení člověka do řádu nadpřirozeného

• Písmo při stvoření (k obrazu Božímu), srovnání Adama s Kristem (Řím5) apod.
• sv. Ireneus, Tertullianus, sv. Cyprián (De bono pat. 19: “Adam klesl ve smrt a milost od Boha obdrženou nezachoval.”)
• Tridentský sněm (*D1511: “Kdo nevyznává, že když Adam, první člověk, přestoupil v ráji Boží přikázání, hned ztratil svatost a spravedlnost v níž byl ustanoven, přivedl na sebe urážkou tohoto hříchu hněv a nemilost Boha a tak smrt, jíž mu předtím Bůh pohrozil, a se smrtí žalář pod mocí toho, který pak “vládl nad smrtí” (Žid 2,14), totiž ďábla, a touto urážkou hříchu byl celý Adam, co do těla i duše, změněn k horšímu, anathema sit.”)
• K374-378

• Gn2,17; Mdr2,23n;
• Sv. Augustin (De Genesi ad literam 6,25,36: “Byl smrtelný svým živočišným tělem, byl však nesmrtelný dobrodiním Stvořitele.”), a jiní otcové
• Tridentský sněm, před ním synody v Kartágu (418) a 2. Mileve
• K413

III. O pádu člověka a dědičném hříchu

• Gn3; různě vykládána, ale všichni se shodují, že jasně popisuje hříšnost touhy "být jako Bůh", která je příčinou přestoupení božího přikázání. Za hřích v tomto úryvku se všeobecně považuje pýcha.
• sv. Ireneus, sv. Anselm
• Tridentský sněm (*D1511 citováno výše)
• K397-409

Poznámka: Dědičný hřích je sklon ke zlému, který je člověku vlastní, je to narušení jakési harmonie, vyrovnanosti, což je nazýváno concupiscentia (žádostivost)

• Řím5,13-20; Ef2,3;
• sv. Augustin (De nupt. et concup. II.12,25: “Já jsem prvotní hřích nevynalezl. Ten byl v církvi od pradávna uznáván. To ty jej popíráš a jsi bludařem.”), sv. Justin (Dialog s Tryfonem 88: “Kristus podstoupil ukřižování pro lidské pokolení, které od Adama padlo ve smrt a lest hadovu, když také z vlastní viny se dopustil zlého.”), sv. Ireneus (Adv. haer. III 18,1: “Boha jsme v prvním Adamovi urazili tím, že jsme nezachovali jeho přikázání, se kterým jsme smířeni Adamem druhým.”), sv. Athanasius (“Všichni, kdo z Adama pocházejí, bývají počati v nepravostech, popadnuvše odsouzení svého praotce - Ž 51,7”), Origenés (In Jerem. hom. 8,1: “Víme, že každý hříchem klesl. Pám jest, jenž pozdvihuje padlé a vzpřimuje kleslé. V Adamovi všichni umírají a tak klesl celý svět a potřebuje povznesení. V Kristu bývají všichni oživováni.”), Tertullianus (De anima 41: nazývá tento hřích “vitium originis, vitium naturae”) atd.
• Tridentský sněm (D1512: “Kdo tvrdí, že se Adamův hřích přičítal pouze jemu, ne však jeho potomstvu, a že od Boha přijatou svatost a spravedlnost, kterou ztratil, ztratil pouze sám pro sebe a ne také pro nás (...) anathema sit.” Dogma se dále odvolává na Řím 5,12)
• K402-406

Poznámka: Samotný dědičný hřích není podstatné zkažení, tj. že by byl každý člověk převrácen z podoby boží do podoby ďábelské, není pouhá žádostivost (jak tvrdil Luther a byla rozvíjena jeho nauka, která pokládá dědičný hřích za stálou žádostivost, která má charakter hříchu reálného, zůstává i po křtu a je jen přikrytá), ani v pouhém vnějším přičítání Adamova hříchu.

Ale:

• Tedy:
  1. privace (má to tam být a není to tam) posv. milosti
  2. pro náš vztah k prvnímu člověku
• K404

Poznámka: Katechismus upozorňuje, že pojem "hřích" je v případě dědičného hříchu pouze analogický, nejedná se o skutek, ale o stav.

• Gn3,7 (fíkovník je strom, o které se tvrdilo, že je pod mocí démonů); Řím5,12;
• Tridentský sněm
• K417-418, 1707, 1714,

Poznámka: Otázkou, která byla dost diskutována je spása nepokřtěných, tedy těch, kteří jsou zatíženi dědičným hříchem a bez vlastní viny nejsou pokřtěni (nepokřtěné malé děti, apod.). Otcové i papežové trvají na nutnosti křestní milosti pro život věčný (Jan3,5). Scholastikové předpokládali jakési nižší stupně účasti na slávě Páně. Je však třeba vzít v úvahu, že křest sice přináší milost znovuzrození, ale tato milost není vázána pouze na naše vykonávání křestního znamení. Bůh může svou milost dávat jak uzná za vhodné. Proto se dnes spíše přenechává tato otázka božímu milosrdenství. Jistě nevíme, ale dá se předpokládat s ohledem na boží milosrdenství, že ten, kdo bez vlastní viny nebyl pokřtěn, dojde křestní milosti znovuzrození k věčnému životu jiným způsobem než znamením svátostným. (Tím se myslí svobodná milost jediného Boha, v žádném případě ne ontologická rovnost různých náboženství, co se spásy týká!) (srv. K1257-1261)