De Deo Redemptore
O Bohu jakožto Vykupiteli

• Mt 27,54 (evangelní titul "Syn Boží"), dále pak Jan8,58; Jan17,5; Jan14,9n; Jan6,44; Sk3,15; Jan20,28 atd. (SZ proroctvi Iz9,5(6))
• Didaché (10,6: V narážce na Mt 21,9 Hosana Synu Davidovu parafrázuje “Hosana Bohu Davidovu.”), Klement Římský (L.c. 58,2: “Ať žije Bůh a ať žije náš Pán Ježíš Krstus a Duch svatý, víra a naděje vyvolených...”), sv. Ignác z Ant. (Smyrn.1,1: “Velebím Ježíše Krista Boha, který vás obdařil takovou moudrostí.”), sv. Justin (1 Apol. 63,13: “Poněvadž prvorozené Slovo Otce je také Bůh...”), sv. Klement (2 Kor 1,1: “Je třeba, abychom tak smýšleli o Ježíši Kristu jako o Bohu.”)
• K426-427, 430, 446-455

• Jan1,14; Gal4,4; Mt1,1;
• sv. Augustin (Lib. 83 Quest. q.14: “Jestliže tělo Kristovo bylo přeludem, Kristus klamal a jestliže klamal, není pravdou. Kristus však je pravdou.”) apod.
• obě dogmata jsou z koncilu Efezského (D252: “Kdo nevyznává, že Emanuel je pravý Bůh a že svatá Panna je proto Matkou Boží, porodila totiž podle těla vtělené Boží Slovo, anathema sit. D253: “Nevyznává-li někdo, že Slovo Boha Otce se podstatně spojilo s člověčenstvím a že je jeden Kristus s vlastním člověčenstvím, týž člověk a Bůh, anathema sit.”), potvrzené sněmem Viennským
• K422-423, 456-463, 470, 476-477

• z Písma je vidět, že se lidské a božské vlastnosti projevují samostatně a nesmíšeně.
• sv. Ignác z Antiochie (Ef 18,2: “Náš Bůh Ježíš Kristus se narodil z Marie.”), Tertullianus (De carne Christi 5: “Což nebyl skutečně ukřižován Bůh, což skutečně neumřel?”), sv. Ambrož (De inc. 5,35: “Ne jiný z Otce a jiný z Panny, ale jinak z Otce a jinak z Panny.”) apod.
• Chalcedonský sněm (*D301-303: “Následujíce svaté otce, všichni jednomyslně učíme, že Syn, náš Pán Ježíš Kristus je jeden a tentýž, dokonalý v lidství i božství, je pravý Bůh a pravý člověk mající duši i tělo, je jedné podstaty s Otcem podle božství a jedné podstaty s námi podle lidství, podobný nám ve všem kromě hříchu (Žid 4,15). Byl sice podle svého božství zrozen z Otce přede všemi věky, v posledních dnech byl však pro nás a pro naši spásu zrozen z Marie Panny, Rodičky Boží podle lidství. Vyznáváme jediného a téhož Krista, Syna, Pána, Jednorozeného, který má dvě přirozenosti nesmíšeně, nezaměnitelně, nerozděleně, neodděleně. Odlišnost přirozeností nebude nikdy odstraněna v důsledku spojení, naopak, vlastnost obou přirozeností bude zachována, když se obě přirozenosti spojí v jedné osobě a hypostasi. Nevyznáváme jednoho, na dvě osoby rozčleněného a rozděleného, ale jednoho a téhož Syna, Slovo Boží, Pána Ježíše Krista, jak to už před ním ohlašovali proroci a jak nás Ježíš Kristus sám poučil a Vyznání víry otců nám to odevzdalo.

  Když jsme toto rozhodnutí vypracovali s velkou a všestrannou obezřetností a starostlivostí, posvátný a všeobecný koncil stanovil, že nikdo nesmí jinou víru učit, psát, přednášet, skládat nebo zachovávat.”)

  Poznámka: Už z rozumu je jasné, že se božství nemůže smíchat s lidstvím, protože božství je neměnné a věčné, na rozdíl od lidství. Tímto spojením by se znegovalo jedno nebo druhé. Sama koncepce smíšených přirozeností je vnitřně rozporná. Úkony jako odpouštění hříchů, konání zázraků (vlastní mocí), zmrtvýchvstání apod. vyplývají z Ježíšova božství. Naproti tomu hlad, bolest, emoce apod. z jeho lidství.

• K464

• Lk22,42; Jan5,30; apod.
• sv. Lev Veliký (Denz. 144: “Obojí forma koná, co jí patří, ve spojení s druhou.”) apod.
• 3. Cařihradský sněm (*D556: “... ohlašujeme, že podle učení svatých otců jsou v Kristu dvě přirozené vůle a dva přirozené způsoby činnosti, a to neodděleně, nezaměnitelně, nerozděleně a nesmíšeně. A tyto dvě přirozené vůle nejsou postaveny proti sobě, jak to tvrdili hanební bludaři, ale jeho lidská vůle následuje a neodporuje a nepříčí se jeho božské všemohoucí vůli, spíše je jí podřízená.”)

  Poznámka: Lidská vůle je v dokonalosti podřízena totálně vůli boží. Kristus je dokonalý, proto je jeho lidská vůle podřízena vůli boží. Dobře je to vidět v Getsemanské zahradě. Rozpor dvou vůlí (“odejmi ode mne tento kalich...”) je překonán podřízením vůle lidské vůli Boží (“ale ne má, Tvá vůle se staň!”). Ontologicky (skutečně, v podstatě) je tedy nutno uvažovat dvě vůle, ovšem fenomenologicky (jak se jeví) se projevuje vůle jedna (ontologicky řečeno: vůle dvě, ale v dokonalé jednotě. Lidská vůle se totiž nejdokonaleji a nejsvobodněji projevuje tehdy, když jedná v souladu s vůlí Boží, což u Krista je samozřejmé). Toto je třeba mít na mysli při interpretaci některých zdánlivě monotheletistických textů v období před 3. Cařihradským sněmem.

• K475

• Flp2,8; apod. texty, kde se Ježíšovi vzdává latreia (tj. úcta, která přísluší pouze Bohu - úcta klanění; naproti tomu duleia je úcta nebožská, ke stvořeným bytostem - andělům, svatým apod.)
• sv. Athanasius (Ep. ad Adeph. 3: “Kdo bude tak zpozdilý, aby řekl Pánu: Opusť tělo, abych se ti klaněl?”), sv. Cyril Alexandrijský (Adv. nestor. II,11: “Vzdáváme bohopoctu vtělenému, jako mu příslušela dříve, než se vtělil.”) apod.
• 2. Cařihradský sněm (*D431: “Kdo chápe výraz “Kristus je uctíván ve dvou přirozenostech” tak, že se tím činí dvě poklony, jedna pro Slovo Boží a druhá pro člověka; nebo kdo kvůli tomu, aby odstranil tělo nebo smíchal navzájem božství a lidství, mluví o jedné přirozenosti nebo podstatě spojujících se přirozeností a v tomto smyslu se klaní Kristu, a ne jedním klaněním vtělenému Slovu Božímu dohromady s jeho tělem, jak to bylo Církvi Boží na počátku odevzdáno, anathema sit.”)

Poznámka: Znamená to, že se neklaníme pouze separovanému božství v Kristu, ale celému Kristu, jako jedné Osobě, tedy včetně jeho lidství. Předmětem úcty je totiž Kristova osoba, která v sobě zahrnuje lidství i božství.

• Jan2,25; Jan1,48; Jan11,34
• sv. Athanasius (Or. 3c. Arian. 37: “Není nutné, aby ten, kdo se dotazuje neznal věci na které se dotazuje, ale tomu kdo je zná, je dovoleno se na ně dotazovat.”) apod.

  Poznámka: Kristus měl bezprostřední patření na Boha, vlité vědění věcí mimobožských a vědění získané (experimentální). Tzn. z jeho božství vyplývá všemohoucnost, vševědoucnost apod. už od narození (božství se vývojem tělesně - duševním neměnilo). Ale Ježíš respektoval v maximální míře přirozený průběh svého lidství. Tzn. učil se mluvit, psát apod.

• K471-474

• 2Kor5,21; Žid4,15; 1Pt2,22
• o tom nepochybuje nikdo
• Efezský sněm, 2. Cařihradský sněm
• K467

• Natolik zřejmé, že asi není nutné dokládat to citacemi. O tom, že Kristus projevoval emoce (vyhnal rozhořčeně kupce z Chrámu, plakal, měl hlad, trpěl bolestí...) nemůže být sporu.
• Nicejské a Cařihradské Symbolum (*D325, *D381)

II. Soterologie (o vykoupení)

• 1Tim2,5-6
• K618, 1544, 2574

Poznámka: Prostřednictví Panny Marie a svatých není proti tomuto dogmatu. Jedná se o něco jiného (jiný pojem, ketrý se označuje týmž slovem - prostřednictví). Kristus jediný je PRAVÝ prostředník; mluvíme-li o prostřednictví Panny Marie, je to ve smyslu přímluvné modlitby (podobně jako každý z nás může sloužit bližnímu jako prostředník přímluvnou modlitbou). Proto se ke svatým obracíme v liturgii slovy: oroduj za nás, pros za nás, ora pro nobis..., kdežto k Bohu Pane smiluj se apod.

Pokládat např. prostřednictví Panny Marie za jakousi konkurenci prostřednictví Kristova je velké nedorozumění, podobně jako pokládat svátostné nebo všeobecné kněžství za konkurenci jediného kněžství Kristova. Kněžství lidí je pouze účastí na jediném PRAVÉM kněžství Kristově. Podobně označení “svatý” se v plné míře vztahuje pouze na Boha. Jako svaté označujeme lidi opět pouze ve smyslu účasti na Boží svatosti (svatí, jako novozákonní označení všech křesťanů, majících společenství se svatým, tedy jsou posvěceni; dále lidé, kteří už zemřeli a o nichž věříme, že jsou u Boha, opět - mají účast na Jeho svatosti). Podobná nedorozumění jsou bohužel častá, zvláště pak v ekumenickém dialogu. Proto je nutné si při každém podobném případu dobře navzájem vyjasnit pojmy a jejich použití. Předejde se tím mnohým zbytečným komplikacím. (Podrobněji viz. závěr Mariologie - o titulech přičítaných Panně Marii.)

• Iz53,1-12; Žid5,9; Jan1,29; apod.
• sv. Klement Římský, sv. Ignác z Antiochie, sv. Polykarp (Flp 8,1: “Ježíš Kristus, který na vlastním těle vynesl naše hříchy na dřevo, který hříchu neučinil, aniž nalezena je lest v jeho ústech, nýbrž pro nás, abychom měli život vše podstoupil.”)
• Tridentský sněm (D792-793)
• K598 a dále, 613-623

Shrnutí:

V Kristu je jedna osoba - druhá osoba Trojice, která na sebe vzala lidskou přirozenost, jsou tedy v Kristu dvě přirozenosti. Každá přirozenost je nositelem své vlastní vůle (řec. theléma) a působení (řec. energeia). Přirozenosti jsou vedle sebe nesmíšené, oddělené a v dokonalé harmonii. Kristus je svým vtělením jediným a nejdokonalejším prostředníkem, který může získat spásu lidem. Kristus Zmrtvýchvstalý je v nebi u Otce i se svým oslaveným lidským tělem.

Kristologické bludy a jejich stručná charakteristika:

atd.

Všechno je řádně okomentované a církví mnohokrát odsouzené.