(...) "Tak mají lidé tvořit tajemné tělo, jehož hlavou je On (Kristus) sám. (...) Hlavou církve je Kristus, z něhož je celé tělo pevně sjednoceno a spojeno pomocí služeb, které se vykonávají přiměřeně každému údu. Tak se uskutečňuje růst těla a tak se buduje v lásce."
- 1. Vatikánský sněm (schéma konstituce O církvi, které však díky předčasnému přerušení sněmu nebylo přijato)
Podstata církve
- viditelné společenství (společnost)
- duchovní obsah (nadpřirozený život synů Božích)
- spojení s Kristem
2. Lid Boží nové smlouvy
Jedna z různých možných definicí církve je "lid Boží nové smlouvy" (srv. 1 Petr 2,9-10). V tomto lidu se projevuje tzv. všeobecné kněžství dané znovuzrozením a pomazáním Ducha k tomu, aby křesťané přinášeli sami sebe v oběť Bohu milou a hlásali mocné činy Boží. Všeobecné kněžství vyplývající ze křtu se od služebného - svátostného kněžství daného svátostí svěcení liší podstatně, ne pouze stupněm. Obojí je však v neodmyslitelném vztahu a obojí je svou podstatou účastí na jediném kněžství Kristově.
Do lidu Božího jsou plně začleněni všichni ti, kteří mají Kristova Ducha, přijímají celé zřízení církve a všechny prostředky spásy v ní ustanovené, které je spojují s Kristem, který svou církev řídí prostřednictvím nástupců apoštolů v čele s nástupcem Petrovým - římským biskupem, tedy papežem. Přitom je třeba mít na vědomí, že pouhé "členství" spásu nepřináší, že kdo nevytrvá v lásce, nedosáhne spásy, i kdyby byl začleněn do církve, neboť zůstává v církvi tělem, ale ne srdcem (srv. sv. Augustin, Bapt. c. Donat. V, 28, 39).
Katechumeni, kteří žádají o přijetí do církve jsou s ní spojeni už tímto svým přáním a církev je přijímá za své. S tím souvisí např. tzv. křest touhy (případ zemřelého katechumena, kterého církev de facto považuje za plnohodnotný úd Kristova těla, přestože nebyl pokřtěn) apod.
Katolická církev je si vědoma, že je spojena i s těmi pokřtěnými, kteří s ní nejsou v plném společenství víry a lásky.
Možnost spásy se neupírá ani těm, kteří Krista neznají a nejsou křesťané, neboť plán spásy se vztahuje na všechny lidi, a nikdo nemůže být zavržen z jiného důvodu než je vědomé odmítnutí Boží spásné vůle. Věčné spásy mohou dosáhnout všichni, kdo bez vlastní viny nepoznali Kristovo evangelium a jeho církev, ale s upřímným srdcem hledají Boha a snaží se plnit jeho vůli, kterou nalézají v hlasu svého svědomí.
3. Hierarchické zřízení církve
Pán Ježíš na začátku svého veřejného působení povolal dvanáct apoštolů a poslal je hlásat Boží království (srv. Mk 3,13-19; Mt 10,1-42). Božské poslání apoštolů bude trvat až do konce světa (srv. Mt 28,20), proto apoštolové ustanovili své nástupce. Biskupové jsou nástupcové apoštolů jako pastýři církve, kdo poslouchá je, poslouchá Krista, kdo jimi však pohrdá, pohrdá Kristem a tím, kdo Krista poslal (srv. Lk 10,16). Máme je poslouchat a podřizovat se jim (Žid 13,17).
Poznámka: Je samozřejmě možné mít výhrady k určitým rozhodnutím nebo osobním rysům biskupa, ale to není důvod pro zpochybňování jeho úřadu. Všichni věřící mají se svým biskupem spoluodpovědnost za jeho obec (diecézi). Této součinnosti a spoluodpovědnosti se mnozí dovolávají, ale často se za svého biskupa ani nepomodlí. Svatá Kateřina Sienská, známá svou ostrou kritikou papeže a biskupů, je vynikající příklad rozlišování osobních kvalit představeného od jeho pověření. Kritizovat lze nositele úřadu. Odmítat úřad je ale něco naprosto odlišného a nepřiměřeného.
- Moc soudní: Petr soudí Annaniáše a jeho ženu (Skutky), 1 Tim 1,19 a 5,19 - pokyny o soudech, Mt 18,17 - po napomenutí oznámit církvi apod.
- Moc trestní: Soud bez trestu je k ničemu a proto trestní moc patří neoddělitelně k soudní. Srv. např. 1 Kor 5,2 - vyobcování krvesmilníka, 2 Kor 10,6; 2 Kor 13,2 - hrozba trestu apod.
- Moc učitelská: 1 Tim 3,15 - církev je sloup a opora pravdy, Mt 28,19-20; Mk 16,15 - "učte národy...", Sk 8,26 - jáhen Filip učí Etiopana. Bible sama o sobě nikde netvrdí, že je jediným zdrojem zjevení. Je třeba autentického výkladu, což potvrzuje nauková roztříštěnost protestantismu, který učitelskou moc církve popírá a důvěřuje solae scripturae.
- Moc kněžská: 2 Kor 5,20 - apoštolové jako Kristovi vyslanci mluvící jeho jménem, Pavel s Barnabášem ustanovují presbytery (Sk 20,28; pastorální epištoly)
Svědectví tradice:
- Didaché - mluví o biskupech a diakonech
- Listy sv. Ignáce Antiochijského - trojčlenná hierarchie - "kde je odloučení od biskupů, kněží a jáhnů, tam není církve." apod.
- Sv. Ireneus - vypočítává posloupnost římských biskupů od svatého Petra. Římská církev je pro něj "církev s vynikající předností."
Biskupové (episkopoi) jsou nástupci apoštolů, kněží (presbyteroi) a jáhnové (diakonoi) jejich pomocníci. Tyto služby dané svátostí svěcení (vkládáním rukou) dávají duchovní moc pro spravování církve a službu sestrám a bratrům (srv. 1 Tim 4,14; 2 Tim1.6-7).
Papežský úřad
Mt 16,18 - jméno Petros je maskulinum od Petra - skála. Řecký výraz překládá aramejské slovo Kefas (srv. Jan 1,42). Dále Lk 22,31-32; Jan 21,15-19 - Petrova pevnost má být zárukou víry bratří, je vybrán z dvanácti. Petr je jmenován 114x v Evangeliích, 57x ve Skutcích. Ve všech seznamech apoštolů je na prvním místě. Sv. Pavel na začátku svého působení odchází do Jeruzaléma, aby se představil Petrovi.
Kdo tvrdí, že svatý Petr v primátě nad celou církví nemá trvalé nástupce na základě ustanovení samotného Krista Pána, tedy podle božského práva; nebo že římský velekněz není nástupcem svatého Petra v tomto primátu, anathema sit." (de fide)
- 1. Vatikánský sněm (*D3058)
Papež a biskupové
Jako tvořil svatý Petr a ostatní apoštolové jeden apoštolský sbor, stejným způsobem jsou mezi sebou spojeni římský biskup - nástupce svatého Petra - a ostatní biskupové. Tento sbor biskupů v čele s Petrovým nástupcem má právo a povinnost spravovat církev Boží a je oprávněn rozhodovat sporné otázky víry a mravů a vykládat autenticky Boží zjevení.
Přímým nositelem charismatu neomylnosti je pouze římský biskup. Ostatní biskupové jednotlivě neomylní nejsou, ale přesto hlásají neomylně Kristovu nauku ve spojení s římským biskupem a na všeobecných (ekumenických) koncilech (sněmech) jsou jako sbor pod vedením římského biskupa oprávněni autenticky a autoritativně učit ve věcech víry a mravů. Takové jejich definice je třeba přijmout s poslušností víry.
Neomylnost - Je nezbytné poznamenat, že papež učí neomylně pouze vyhlašuje-li dogma (ex cathedra), podobně koncily. Z charakteru vyhlášení je zřejmé, že jde o neomylnou a definitivní definici. Aby mohla být věta papeže nebo koncilu uznána za neomylnou (dogma), musí být:
- přednesena legitimním papežem nebo platným všeobecným sněmem
- musí být jasně deklarováno, že jde o definitivní výpověď (buď explicitně: "vyhlašujeme, defunujeme..., ...jako božsky zjevené dogma..." apod., nebo slavnostním vyhlášením jako např. Anathema).
(srv. apoštolský Jeruzalémský koncil - "Zalíbilo se Duchu svatému a nám..."; je zajímavé, že se ve starověku mnozí ve sporech odvolávají k papeži - a to i bludaři.)
- "Ve věrné návaznosti na tradici, zachovávanou od začátku křesťanské víry, k slávě Boha, našeho Spasitele, k povznesení katolického náboženství a k spáse křesťanských národů, se schválením posvátného koncilu učíme a definujeme jako od Boha zjevené dogma: Když římský velekněz mluví s nejvyšší učitelskou mocí (ex cathedra), t.j. když v úloze pastýře a učitele všech křesťanů se svou nejvyšší apoštolskou autoritou definuje učení o víře nebo mravech, kterého se má držet celá církev, tehdy na základě božské pomoci, která mu byla přislíbena ve svatém Petru, vlastní tu neomylnost, kterou chtěl vybavit svou církev božský Vykupitel, když ona definuje učení o víře a mravech. A proto takové definice římského velekněze jsou neměnné samy ze sebe, ne však z konsensu církve. Kdo by se - nedej Bůh - odvážil protiřečit této naší definici, anathema sit."
- 1. Vatikánský sněm (*3073-4)
- Kněží
- Kněží jsou spolupracovníci biskupů, v místních společenstvích jaksi zpřítomňují biskupa a jsou mu podřízeni.
- Jáhnové
- Jáhnové nejsou svěceni ke kněžství, ale ke službě. (Zde je dobré připomenout často používanou nepřesnost vyjádření, kdy se místo označení "svátost svěcení" používá termín "svátost kněžství". Je to nepřesné, neboť jáhenství, jako nejnižší stupeň této svátosti, není kněžstvím. Je proto vhodné předcházet nedorozuměním a důsledně používat termínu "svátost svěcení".)
4. Laici
Pojem laik označuje věřící, kteří nejsou nositeli svátosti svěcení nebo řeholního slibu, tedy ti, kteří byli křtem přivtěleni ke Kristu a stali se tak účastnými Kristova úřadu kněžského, prorockého a královského, a kteří vykonávají své poslání křesťana ve světě. Jejich hlavním posláním je život ve světě a posvěcování světa. Jsou Bohem povoláni k tomu, aby přinášeli do každodenní skutečnosti a mezilidských vztahů Kristovo světlo a svým příkladem i slovem svědčili těm, s nimiž přicházejí do styku o Kristu.
Poznámka: Duchovní stav je především určen k posvátné službě (hlásání slova Božího, služba svátostná, řízení církve apod.). Laický stav zase především pro posvěcování světa jaksi zevnitř, v každodenním rodinném životě, zaměstnání apod. Tyto zaměření nelze vymezovat striktně, jakoby laici vůbec nehlásali Boží slovo nebo se nestarali o církev a naopak jako by duchovní osoby neměli nic společného se světskou sférou. jedná se o primární cíle, ne výlučné. Duchovní jsou "hlavně pro..." atd. Ne "pouze pro...".
Církev je jedním tělem, které má mnoho údů (srv. Řím 12,4-5). Každý úd má svou vlastní neopakovatelnou hodnotu a úkol. Podle slov svatého Pavla se nemůže jedna část těla vyvyšovat nad druhou. Stejně tak církev má být bratrské společenství, v němž je hodně rozmanitých úkolů, které mají harmonicky sloužit pro dobro církve a světa.
Laici jsou povoláni k apoštolátu, mají účast na všeobecném kněžství (srv. 1Petr 2,5), na Kristově učitelském úřadu a na Kristově královské důstojnosti a službě.
Duchovní mají uznávat a podporovat důstojnost a odpovědnost laiků v církvi, laici mají přijímat apoštolskou autoritu biskupů a jejich pomocníků jako těch, jimž Kristus svěřil starost o církev.
5. Eschatologický ráz církve?
Církev, do níž jsou povoláni všichni lidé bez výjimky, bude dovršena teprve v nebeské slávě, až přijde čas, kdy bude všechno obnoveno (srv. Sk 3,21). Církev vždy věřila, že apoštolové, mučedníci a svatí jsou s námi v Kristu těsně spojeni, uctívala je i s anděly zvláštní úctou a vyprošovala si jejich přímluvu. Tato církev nebeská, církev vítězná, je v plném spojení a jednotě s církví putující, s církví pozemskou. Stejně jako se křesťané zde na zemi modlí za ty, kteří jsou v očistci, tak se i svatí u Boha modlí za ně i za ty, kteří jsou v očistci. Pro křesťany zde na zemi jsou pak svatí v nebi příkladem k následování Krista, povzbuzením a bratrskou pomocí. Až se Kristus zjeví ve slávě, nastane slavné vzkříšení z mrtvých a celá církev svatých bude v jednotě a blaženosti oslavovat Boha a Beránka, který byl zabit (Zj 5,12).