Katolická církev a ekumenismus
(Podle dokumentu II. vatikánského sněmu Unitatis Redintegratio)
1. Úvod
Před svou smrtí a zmrtvýchvstáním Kristus prosil Otce se slovy: "Ať všichni jsou jedno. Jako Ty, Otče, ve mně a já v Tobě, tak i oni ať jsou jedno v nás, aby svět uvěřil, že Ty jsi mě poslal" (Jan 17,21), ustanovil svou církev a v ní svátost eucharistie, která značí jednotu církve. Dal svým učedníkům nové přikázání lásky a přislíbil jim Ducha svatého. V této jedné a jediné církvi Boží už od počátku vznikaly roztržky (srv. 1Kor 11, 18-19; Gal 1,6-9; 1Jan 2,18-19). V pozdějších staletích vznikly rozsáhlejší rozpory a nemalé společnosti se odloučily od plného společenství katolické církve, často vinou obou stran. Ti, kteří se nyní rodí do těchto společností a dosahují v nich víry v Krista, nemohou být vinění z hříchu odloučení a katolická církev se na ně dívá s bratrskou úctou a láskou. Neboť ti, kdo věří v Krista a jsou k němu křtem přivtěleni, jsou v určitém společenství s katolickou církví, i když ne dokonalém. V nekatolických církvích se Kristova církev uskutečňuje pouze částečně. Přes nedostatky, které podle přesvědčení katolické církve na těchto společnostech lpí, nejsou tyto církve bez významu, neboť Kristův Duch je používá jako prostředků spásy. Přes to však společnosti od katolické církve odloučené nemají tu jednotu, kterou chtěl Kristus obdařit všechny. Katolická církev totiž věří, že pouze apoštolskému sboru v čele s apoštolem Petrem svěřil Pán veškeré bohatství Nového zákona a ustanovil v něm jediné tělo Kristovo na zemi, k němuž se mají přivtělit všichni lidé.
2. Ekumenické hnutí
Katoličtí věřící mají uskutečňováním spravedlnosti, pravdy, svornosti a bratrské lásky přispívat k překonávání překážek mezi křesťanskými církvemi, které brání plnému sjednocení. Především je nutný dialog, odstraňování dezinformací, předsudků a omylů z minulosti i současnosti, theologický dialog, společenství modlitby a spolupráce při skutcích křesťanské lásky a milosrdenství. Přestože má katolická církev celé bohatství Bohem zjevené pravdy a všechny prostředky milosti, přece její členové nežijí takovou horlivostí, jak by měli, a tím často utvrzují odpor proti katolické církvi a brzdí růst Božího království. Všichni v církvi, při zachování jednoty v nutných věcech, mají respektovat svobodu různých forem duchovního života a praxe, různost liturgických obřadů a theologického zpracování zjevené pravdy. Katolíci mají uznávat a oceňovat hodnoty, které jsou v církvích nekatolických. Cokoliv milost Ducha svatého působí v nekatolících, může sloužit k poučení i katolíkům.
3. Uskutečňování ekumenismu
Skutečný ekumenismus není možný bez vnitřního obrácení. O proviněních proti jednotě platí slova apoštola Jana: "Řekneme-li však, že jsme nezhřešili, děláme z něho lháře a jeho slovo v nás není" (1Jan 1,10). Proto katolíci pokorně žádají o odpuštění od Boha i od nekatolíků, stejně jako i oni odpouštějí těm, kteří se provinili proti nim. Modlitby katolíků a nekatolíků jsou vítány a podporovány. Intercommunio (communicatio in sacris) však není považováno za dostačující prostředek k obnovení jednoty. Pouhá vnější jednota v přijímání svátostí by byla jednoduchým a povrchním řešením, které nedbá na věroučné rozdíly a různé chápání věcí víry u katolíků a nekatolíků. Intercommuniu musí předcházet hlubší sjednocení. Zde je nutno navíc diferencovat mezi církvemi, které mají ve věcech bohoslužby a svátostí stejnou víru jako katolíci (např. pravoslavní) a církvemi, které se svou vírou a praxí v těchto věcech od katolické velmi liší (např. kalvinisté). Velmi důležité a snad nezbytný první krok je vzájemné pravdivé poznání. S tím souvisí i ekumenické hledisko při vyučování theologie na fakultách i při katechezi. Je nutné vykládat katolickou nauku sice nezkresleně a pravdivě, ale způsobem a jazykem, který umožňuje nekatolíkům hlubší a pravdivější poznání podstaty katolické víry.
4. Východní církve
Církve Východu a Západu šly první staletí vlastními cestami, přičemž byly spojeny bratrským společenstvím víry a svátostí, za uznávání primátu Petrova nástupce. Poté mezi nimi vznikly spory ve věcech víry i praxe. Katolíci mohou u východních církví najít mnoho bohatství, především v liturgické a mnišské tradici. Východní církve mají svou vlastní starobylou církevní kázeň, která má být katolíky respektována a ctěna. Určitá rozdílnost praxe a zvyků není překážkou jednoty, ale naopak zvětšuje bohatství a krásu církve. Tento respekt je naprosto nutným předpokladem a podmínkou obnovení jednoty.
5. Západní církve odloučené od katolické církve
Západní nekatolické církve pochází většinou ze schismat na sklonku středověku. Mezi těmito církvemi a katolickou církví existuje velké množství rozdílů, což sice komplikuje ekumenický dialog, ale zároveň ho činí zvláště potřebným a důležitým. Především je nutno ocenit hlubokou víru v Krista, svátost křtu a úctu k Písmu svatému u těchto církví. To je základ ekumenického dialogu a snah o jednotu katolických a nekatolických církví západu.
6. Závěrečná poznámka
Katolíci i nekatolíci často považují za nedílnou součást své víry a tradice i nejrůznější marginální fakty nebo dobové a kulturní formy. Velmi výrazně na to upozorňuje i papež Jan Pavel II. ve encyklice Ut Unum Sint. Není možné ze strany katolíků odložit sporná dogmata nebo tvářit se, že problémy a rozdíly neexistují. Proto je nezbytné prohloubení theologického studia, co je skutečnou podstatou té které pravdy a co je formou, která se dá měnit a pojímat různě. Stejně jak není možné zrušit dogma, není ani možné trvat na něčem, co není metafyzicky neměnné a všeobecně trvalé a platné. Katolická církev je si vědoma toho, že samotné papežství - úřad apoštola Petra a jeho nástupců - je jedním z největších sporných bodů v ekumenickém dialogu. Sám papež ve zmíněné encyklice vybízí k dialogu na toto téma, neboť je zřejmé, že ne všechny způsoby a formy, ve kterých se dnes Petrův úřad projevuje, jsou závazné vždy a všude.