De religionibus
O vztahu katolické církve k nekřesťanským náboženstvím
(Podle dokumentu II. vatikánského sněmu Nostra aetate)
1. O různosti náboženství obecně
Lidé od pradávna až po dnešek tuší nebo poznávají existenci jakési vyšší moci, která je v dějinách přítomná (srv. Řím 1,20). Toto vnímání se projevuje ve spojení s kulturou jako snaha o odpověď na otázky o smyslu existence člověka i celého světa. Náboženské systémy jsou tvořeny jak autentickým zjevením Božím, tak i přirozeným poznáním, rozumovou dedukcí, pradávnými mýty a více i méně oprávněným a pravdivým výkladem všech těchto zdrojů. Všechny tyto zdroje jsou samy o sobě dobré. Problém ovšem představují otázky jako: rozlišení autentického a falešného zjevení Božího, jistota rozumového poznání, omezenost lidského rozumu, správný výklad jednotlivých zdrojů apod., tedy jednoduše řečeno - hledání pravdy a jistoty. (Aby nedošlo k nedorozumění podotýkám, že výše jmenované zdroje se nenacházejí ve všech náboženstvích stejnou mírou. Těžko lze např. u hinduismu mluvit o autentickém zjevení. U Islámu zase nelze mluvit o správném a oprávněném výkladu autentického zjevení /Korán vychází z autentického zjevení - židovské a křesťanské Bible - které však mylně interpretuje./ apod.) Katolická církev vyznává svou víru v Trojjediného Boha, a považuje křesťanství za pravdivé náboženství. Neodmítá nic z toho, co je v nekřesťanských náboženstvích pravdivého a svatého. S upřímnou vážností se staví k jejich způsobu života, naukám a pravidlům. Přestože se tato náboženství v mnohém rozcházejí s křesťanskou vírou katolické církve, často i v nich lze nalézt odraz jediné Pravdy, která osvěcuje všechny lidi. Přes tuto úctu, respekt a uznání mnoha nesporných hodnot v nekřesťanských náboženstvích, katolická církev hlásá a je povinna neustále hlásat Krista, který jediný je cesta, pravda a život, v němž je plnost a skrze něhož Bůh se sebou smířil všechno.
2. Buddhismus, hinduismus
Mezi mnohými nekřesťanskými náboženstvími vynikají zvláště tyto dvě. Jsou spjaty s velmi pokročilými kulturami a nachází se v nich bohatství mýtů, hledání osvobození prostřednictvím asketického života a meditace, nabádání k čistému vztahu k lidem a božství, uznávají nedokonalost tohoto světa a snaží se vlastním úsilím i s vyšší pomocí dojít k osvícení. Jak už bylo řečeno, katolická církev má u těchto i jiných podobných náboženstvích v úctě vše dobré, co obsahují. S mnohými věcmi, často velmi důležitými a přímo stěžejními, se však shodnout nemůže. Tato náboženství nejsou tedy hodnocena pouze a výlučně negativně. Ke všemu, co v nich lze nalézt je nutno přistupovat s moudrou rozvahou a rozlišovat "zrno od plev", odlesky Pravdy od omylů.
3. Islám
Islám je náboženství monoteistické, uznávající jediného Boha, milosrdného a všemohoucího Stvořitele, jakož i praotce, Ježíše i jeho matku Marii. Muslimové si váží mravního života a Boha uctívají modlitbou, almužnou i postem. Bohužel interpretace událostí dějin spásy, jak ji Islám předkládá, se v mnohém liší od křesťanské. Nejzávažnějším faktem je neuznání Ježíšova božství a Boží Trojjedinosti. Proto se dá říci, že Islám sice není autentické, zjevené náboženství, ale obsahuje mnohé zmiňované odlesky jediné Pravdy. (Upozornění: islám se v religionistické literatuře řadí do náboženství zjevených. Není to ale hodnocení autenticity. Jde o rozčlenění náboženství, podle toho, za co se považují. Korán je muslimy považován za zjevený Bohem. Při tomto dělení náboženství jde tedy o něco jiného než nyní nám, my se zde vyjadřujeme ne o tom, jak muslimové chápou vlastní náboženství, ale o tom, jak ho chápou katolíci.)
4. Judaismus
Židovské náboženství má zcela specifické místo mezi nekřesťanskými náboženstvími. Je totiž zcela autentické a pochází od Boha. Církev - lid Boží Nové smlouvy - je s Židy úzce spojena, má židovské kořeny. Jak řekl papež Jan Pavel II. v římské synagoze: "Židé jsou našimi staršími bratry". Církev katolická si je vědoma, že vyrůstá naroubovaná na ušlechtilou olivu (srv. Řím 11, 17-24), a že Kristus usmířil a spojil svým křížem židy i pohany v jedno (srv. Ef 2, 14-16). Z židovského národa pochází většina postav dějin spásy, stejně jako apoštolové, panna Maria a po své lidské stránce ovšem i Spasitel lidského pokolení Ježíš Kristus. Židé sice z velké části nepoznali den svého navštívení (srv. Lk 19,44) a nepřijali všichni Evangelium, ale přesto Boží dary a povolání jsou neodvolatelné (srv. Řím 11, 28-29). Církev očekává den, kdy budou všichni vzývat Boha jedním hlasem a sloužit mu společnou paží (Sof 3,9). Přestože někteří židé zavinili Kristovu smrt, nelze vinit všechny představitele židovského národa z bohovraždy. Kristus zemřel za všechny lidi a pro hříchy všech lidí, židů i pohanů. Židé nejsou ani zavrženi, ani prokleti. Katolická církev odmítá veškeré pronásledování židů a nenávist k nim. Přiznává, že v minulosti mnoho představitelů církve, a to i velmi významných, se prohřešilo nenávistí a pronásledováním židů. Ať už se jednalo o omyl nebo zlou vůli, církev lituje všech těchto svých provinění a vedena náboženskou evangelní láskou všechna podobná pronásledování odmítá a vybízí ke smíření.
5. Závěr
Přestože se s mnohými náboženstvími katolická církev v mnohém neshodne, přestože je mezi námi mnoho historických sporů a nejasností, jsou všichni lidé, ať už se hlásí ke kterémukoliv náboženství, stvořeni týmž Bohem, jediným Stvořitelem a od něj mají z tohoto důvodu všichni svou důstojnost. Žádné teorie nebo praxe o nadřazenosti jednoho národa nad druhým proto nejsou opodstatněné. Církev se modlí za ty, kteří nejsou křesťany, aby poznali Krista, svého Spasitele a vybízí křesťany, aby jejich život byl světlem (srv. 1 Petr 2,12) a ne pohoršením pro své nevěřící bratry a sestry.