De Revelatione
O Zjevení

1. Pojem "zjevení":

Zjevovat (lat. revelare, řec. apokalyptein) značí odhalit něco, co by jinak bylo skryté. Bůh je skrytý, je tajemstvím. Rozhodl se však ve své dobrotě a moudrosti zjevit sebe sama a oznámit tajemství své vůle (srv. Ef 1,9), takže lidé mají prostřednictvím Krista v Duchu svatém přístup k Otci. Bůh se zjevuje činy i slovy; slova uvádějí člověka do Boží pravdy a vysvětlují činy, které naopak potvrzují Boží slova. Vrcholem zjevení je Ježíš Kristus, vtělené Boží slovo, skrze které bylo učiněno vše, co jest (srv. prolog Janova Evangelia).

1. 1. Přirozené zjevení:

Boží věčnou moc a božství lze poznat přirozeným rozumem, když přemýšlíme o Božím díle (srv. Řím 1,20). Přirozený svět tedy umožňuje jistý stupeň poznání Boha všem lidem. Toto poznání není bezprostřední, ale zprostředkované - v díle stvoření nacházíme stopy Tvůrce. Už samotným stvořitelským aktem nám Bůh zjevuje něco o sobě.

1.2. Nadpřirozené zjevení:

Bůh nezůstává u zjevení přirozeného, ale chce, aby s ním lidé vešli do bezprostředního kontaktu. Toto zjevení je slovo i čin. Zjevení Boha slovem a spásnými událostmi povyšuje dějiny z pouhého toku času na dějiny spásy. Účel tohoto zjevení je co nejbližší kontakt člověka s Bohem. Proto jsou sdělovány určité pravdy, proto Bůh spásně jedná, proto Bůh povzbuzuje lidi slovy i skutky. Toto nadpřirozené zjevení je ovšem také jaksi zprostředkováno, a to našimi smysly. Bůh se musí vyjadřovat tak, abychom mu rozuměli. A naše lidství vyžaduje působení na smysly. Proto se Bůh musí snižovat k člověku a používat lidských - a tedy nedokonalých - prostředků. Proto např. o Bibli říkáme, že je cele božská (neboť je to Boží slovo) a cele lidská (neboť k jejímu vzniku Bůh použil lidi, se všemi jejich omezeními a nedostatky).
  • "Ten, kdo tvrdí, že jediného a pravého Boha, našeho Stvořitele a Pána, nelze poznat přirozeným světlem lidského rozumu pomocí stvořených věcí s jistotou, anathema sit." (de fide)
  • "Ten, kdo tvrdí, že člověk nemůže být Bohem pozdvižen k takovému poznání a k takové dokonalosti, které převyšují přirozené poznání a přirozenou dokonalost, ale že může a musí dojít k vlastnictví každé pravdy a dobra sám od sebe nepřetržitým pokrokem, anathema sit." (de fide)

    2. Kritéria zjevení

    Kritériem se zde rozumí jakési pravidlo pro posuzování pravosti zjevení.

    2.1. Negativní kritéria

    Obsah Božího zjevení nemůže být rozporný. Je-li zjevení od Boha, musí být dokonalé (teď se nejedná o nedokonalosti způsobené samotným faktem, že zjevení musí být člověku srozumitelné a tedy musí mluvit jeho - nedokonalou - řečí), nelze v něm tedy očekávat rozpor. Je např. nutné posoudit místa v Písmu svatém, která by mohla být chápána jako rozporná (fundovaný výklad biblického textu). Patří sem nejen porovnávání uvnitř zjevení, ale také konfrontace zjevení s jistotami, které jsme získali mimo něj. Pokud se ve zkoumaném zjevení nalezne rozpor, není to autentické Boží zjevení.

    2.2. Pozitivní kritéria subjektivní

    Pro pravost zjevení mluví také ten fakt, že zjevení rozvíjí přirozené hodnoty správným směrem. Např. jak ovlivňuje nejen náboženský život, ale i občanský život, vzdělání, filosofii, umění apod. Tato hodnocení jsou však, jak říká sám nadpis, subjektivní.

    2.3. Objektivní kritéria

    Jedná se především o zázraky a proroctví. U proroctví je třeba posoudit časovou rovinu výpovědi. V biblickém textu se totiž časové roviny obvykle prolínají a jak známo, proroctví není primárně předpověď budoucnosti, ale zvěstování něčeho z Božího pověření.
  • "Ten, kdo tvrdí, že božské zjevení se vnějšími znaky nemůže stát hodnověrným, a proto ono musí lidi ponoukat k víře čistě vnitřní zkušeností jednotlivce nebo osobním vnuknutím, anathema sit." (de fide)

    3. Zázraky

    Zázrak jako kritérium zjevení musí splňovat tyto body:
    1. empiricky zjištěná událost
    2. nevysvětlitelná přirozeným způsobem
    3. náboženský kontext Poznámka: Někdy může být zázrak vysvětlitelný přirozeně, nevysvětlitelná přirozeným způsobem je však souhra mnoha přirozených jevů v pravý čas a na správném místě.
    4. "Ten, kdo tvrdí, že se nemohou dít žádné zázraky, a proto všechny zprávy o nich, i ty, které se nacházejí ve svatém Písmu, je třeba vykázat mezi legendy a mýty, nebo že zázraky není možné jistě rozeznat, a že se jimi nikdy nemůže dokázat božský původ křesťanského náboženství, anathema sit." (de fide)
      • 1. Vatikánský sněm (*D3034)

      4. Příprava a naplnění zjevení

      Bůh, který je Stvořitel všeho, zjevil na počátku sám sebe prarodičům. Po jejich pádu přislíbil vykoupení (srv. Gn 3,15) a neustále o lidský rod pečoval. Když nastal čas, povolal Abraháma a udělal z něj praotce celého národa, který vychovával skrze Mojžíše a proroky k tomu, aby ctil pravého Boha a připravoval cestu Spasiteli. Když se naplnil čas, Bůh promluvil k lidem ve svém Synu (srv. Žid 1,2). Poslal věčné Slovo, aby přebývalo mezi námi a zvěstovalo Boží tajemství (srv. Jan 1,1-18). Toto Slovo přijalo lidskou přirozenost (srv. Flp 2) v Ježíši Kristu a svými slovy a skutky, znameními a zázraky, ale především smrtí z slavným zmrtvýchvstáním a sesláním Ducha svatého, dovršuje a naplňuje zjevení. Křesťanství je tedy nová a konečná smlouva, která nikdy nepomine. Před slavným příchodem našeho Pána již nelze očekávat žádné nové veřejné zjevení (srv. 1Tim 6,14; Tit 2,13).

      5. Přijetí zjevení

      Zjevujícímu se Bohu je třeba prokazovat poslušnost víry (srv. Řím 16,26; 1,5; 2 Kor 10,5-6), tedy svobodné odevzdání se Bohu a dobrovolné přijetí Boží zvěsti. K plnému přijetí Božího zjevení je třeba předcházející milost a pomoc Boží. Ti, kteří zjevení přijali, prohlubují své porozumění s pomocí Ducha svatého. Katolická církev věří, že to, co je o Bohu dostupné přirozenému lidskému rozumu, mohou lidé poznat snadno, s jistotou a bez příměsi omylu. Poznání existence Boží rozumu přístupné je (srv. Řím 1,20).

      6. Předávání Božího zjevení

      6.1. Apoštolové a jejich nástupci

      Bůh udržuje své zjevení neporušené a rozvíjí a prohlubuje jeho pochopení. Pán Ježíš dal apoštolům příkaz, aby hlásali v celém světě jeho Evangelium. Apoštolové tento příkaz plnili jednak sami, jednak prostřednictvím svých nástupců, a to jak ústně, tak i písemně. Nástupci apoštolů - biskupové, uchovávají a rozvíjejí s pomocí Ducha svatého toto Evangelium celé a živé, jak posvátnou tradici, tak Písmo svaté obojího zákona.

      6.2. Posvátná tradice

      Apoštolské učení předávané jak slovem, tak i dopisem (srv. Sol 2,15) obsahuje všechno, co Božímu lidu přispívá k svatému životu z víry. Apoštolská tradice prospívá v církvi pomocí Ducha svatého. Vzrůstá totiž pochopení zjevení věřícími, kteří ho uchovávají ve svém srdci (srv. Lk 2,19.51), pochopení duchovních zkušeností i hlásání biskupů, kteří svým úřadem uchovávají bezpečně charisma pravdy. O živé přítomnosti této tradice svědčí výroky církevních Otců, z této tradice je znám i úplný kánon svatých Písem obojího zákona, v této tradici se Písmo i zkušenost církve neustále vykládá a působí.

      6.3. Vztah tradice a Písma

      Písmo i tradice jsou ve velmi úzké souvislosti. Obojí vyvěrá z téhož pramene a směřuje k témuž cíli. Písmo je slovo Boží zaznamenané písemně z vnuknutí Ducha, posvátná tradice pak předává Boží slovo, které Pán Ježíš a Duch svatý předal apoštolům, jejich nástupcům, aby ho osvíceni Duchem svatým vykládali a šířili. Obojí se má chápat, přijímat a ctít se stejnou láskou a vážností.

      6.4. Vztah tradice a Písma k učitelskému úřadu církve

      Úkol autenticky vykládat tradici i Písmo je svěřen učitelskému úřadu církve - tím se rozumí biskupové v jednotě s římským biskupem (papežem). Tento učitelský úřad (učitelská služba) církve nestojí nad Božím slovem, ale slouží mu. V uchovávání, předávání a uskutečňování pravé víry se tak vytváří jedinečný soulad biskupů a věřících. Učitelský úřad církve, posvátná tradice i Písmo svaté jsou tedy navzájem propojeny, že jedno nemůže být bez druhého, a že všichni tři činitelé zároveň, každý svým způsobem, pod vlivem Ducha svatého prospívají k naší spáse.
    5. "Kdo nepřijímá celou církevní tradici ať už psanou nebo nepsanou, anathema sit." (de fide)
      • 2. Nicejský sněm (*D609)
    6. "A tak koncil následuje příklad pravověrných Otců, když všechny knihy starého i nového zákona - vždyť autorem všech je jeden Bůh - spolu s tradicemi týkajícími se víry a mravů uznává a ctí s totéž láskou a úctou, vždyť pocházejí z úst Krista, nebo byly vnuknuty Duchem svatým a v katolické církvi se zachovávají neporušené." (de fide)
      • Tridentský sněm (*D1501)

      7. Inspirace a výklad Písma svatého

      K sepsání posvátných knih si Bůh vybral lidi, včetně jejich schopností, možností a sil, aby zapsali všechno to, a pouze to, co On chtěl (srv. Jan 20,31; 2Tim 3,16; 2 Petr 1,19-21; 3,15-16). Proto všechno, co obsahují Písma, je pravé, spolehlivé, k učení, usvědčování, nápravě a výchově (srv. 2Tim 3,16-17). Protože Bůh v Písmech mluví lidskými slovy, musí se pozorně zkoumat a vykládat skutečný smysl Božího sdělení (např. přihlížet k literárním druhům; jinak se totiž vyjadřují texty historické, jinak prorocké, jinak poetické apod.). Písmo se má vykládat v tom Duchu, ve kterém bylo napsáno a v kontextu církve, neboť v církvi vzniklo a církvi bylo určeno.

      8. Starý a Nový zákon

      8.1. Starý zákon

      Celý Starý zákon obsahuje Boží slovo. Proto mají tyto knihy trvalou hodnotu. Připravují cestu zákonu novému a dnes dávají zpětně pochopit mnoho věcí potřebných k plnějšímu přijetí Evangelia. Obsahují také velký poklad moudrosti a modliteb, v nichž je ukryto tajemství naší spásy.

      8.2. Nový zákon

      Jádrem Nového zákona je život, smrt a zmrtvýchvstání Ježíše Krista, Spasitele světa. Proto mají Evangelia vynikající místo mezi ostatními spisy. Církev vyznává, že Evangelia mají pravý apoštolský původ - základ jediné víry ve čtyřech podáních - podle Matouše, Marka, Lukáše a Jana. Evangelia věrně a historicky podávají život a učení Ježíše Krista až do jeho zmrtvýchvstání a nanebevstoupení. Kánon Nového zákona dále obsahuje listy apoštola Pavla a jiné spisy, které poznání o Kristu prohlubují, objasňují a předvídají její úplné dovršení.

      8.3. Jednota obou zákonů

      Nový zákon je ukryt ve Starém a Starý je zjeven v Novém. Starý zákon odhaluje svůj plný smysl až zákonem Novým a zároveň Nový zákon objasňuje a vysvětluje.

      9. Písmo svaté v životě církve

      Církev má Boží slovo v úctě, při posvátné liturgii bere a podává chléb života jak ze stolu Božího slova, tak z Kristova těla - eucharistie. Všichni křesťané mají mít otevřen přístup k Písmu svatému. Církev již v počátcích přijala překlad Písma do řečtiny, tzv. Septuagintu (LXX), má v úctě starý latinský překlad, tzv. Vulgatu a stará se o to, aby všechny národy a jazyky měly svůj správný překlad Písma, především z původních jazyků. Pro lepší pochopení Písma církev podporuje a doporučuje studium biblických jazyků, vědecké exegese, theologie, svatých Otců, jak východních, tak západních, pod dohledem učitelského úřadu církve. Písmo je spolu s posvátnou tradicí základem a pramenem celé theologie církve (duší theologie), kázání, katecheze, evangelizace a veškeré křesťanské nauky. Neznat Písmo znamená neznat Krista (sv. Jeroným). Proto církev vybízí všechny křesťany k trvalému a hlubokému vztahu k Písmu a jeho pravidelné četbě a šíření. Doporučují se i ekumenické překlady Písma ve spolupráci s nekatolickými křesťany, vydávání Písma speciálně pro nekřesťany, děti apod.

      10. Doplnění - úplný kánon Písma svatého (dogmaticky vyhlášený Florentským a Tridentským koncilem)

      STARÝ ZÁKON

      Knihy Mojžíšovy (Gn, Ex, Lv, Nm, Dt); Jozue; Soudců; Rút; 1. a 2. Samuelova; 1. a 2. Královská; 1. a 2. Letopisů (Paralipomenon); Ezdráš; Nehemjáš; Tobiáš; Júdit; Ester; 1. a 2. Makabejská; Jób; Žalmy; Přísloví; Kazatel; Píseň písní; Kniha Moudrosti; Kniha Sirachovcova; Izaiáš; Jeremiáš; Kniha žalozpěvů; Baruch; Ezechiel; Daniel; 12 malých proroků (Oz, Jl, Am, Abd, Jon, Mich, Nah, Ab, Sof, Ag, Zach, Mal)

      NOVÝ ZÁKON

      4 Evangelia (Mat, Mk, Luk, Jan); Skutky apoštolů; Pavlovy listy (Řím, 1,2 Kor, Gal, Ef, Flp, Kol, 1,2 Sol, 1,2 Tim, Tit, Flm); List Židům; Katolické listy (Jak, 1,2 Petr, 1,2,3 Jan, Jud); Zjevení Janovo
    7. "Jeden a týž Bůh je původcem Starého i Nového zákona, t.j. Zákona, Proroků i Evangelia, protože svatí obou smluv mluvili z vnuknutí téhož Ducha svatého. Jejich knihy svatá římská církev s úctou přijímá. (následuje seznam knih Písma svatého, totožný s tím, který je uveden výše). (de fide)
      • Florentský sněm (*D1334)
    8. "Koncil se rozhodl, že k dekretu připojí seznam posvátných knih, aby nevznikla žádná pochybnost o tom, které knihy přijímá sám koncil. Jsou to tyto: (následuje seznam knih Písma svatého, totožný s tím, který je uveden výše). Kdo však právě tyto knihy se všemi jejich částmi, jak se čtou v katolické církvi a nacházejí se ve starém latinském vydání Vulgaty, neuznává za posvátné a kanonické, nebo kdo vědomě a uváženě zavrhuje tradice, o nichž byla řeč, anathema sit." (de fide)
      • Tridentský sněm (*D1501-4)