De Sacramentis
O svátostech - 1. část - obecná, křest, biřmování

I. Obecný úvod (CIC 840-848)

Definice: Svátost je účinné viditelné znamení neviditelné Boží milosti.

Poznámka: Svátosti působí někdy velké problémy při ekumenickém dialogu. Bývá namítáno, že svátosti nemají oporu v Novém zákoně, že jejich kořeny jsou v pověrečných nebo magických úkonech apod. Je proto třeba poznamenat několik bodů, které by mohly vnést malé vyjasnění do podobných debat. “Svátost” je souhrnný název pro některé úkony, které jsou v Písmu poměrně dobře doloženy. Kristus samozřejmě neřekl: Tady máte sedm svátostí... . Řekl však: “Křtěte je...”, “To čiňte na mou památku...”, “Komu odpustíte hříchy, tomu jsou odpuštěny...”. Na jiných místech Písma čteme zase o vkládání rukou, kterými se předávala apoštolská služba, resp. po křtu zprostředkovávalo přijetí Ducha svatého. “Ať se sejdou starší obce a za modlitby nemocného mažou olejem...”, říká Jakubův list a konečně manželství je pro apoštola Pavla tajemstvím vztahujícím se na Krista a Církev. Tyto skutečnosti nazývá katolická církev svátostmi. Pravoslavní je nazývají tajinami. Reformační církve luterského typu a církve vzešlé z anglikánské reformace přijímají všechny nebo většinu svátostí shodně s katolíky. Jsou ovšem rozdíly v chápání nebo udělování některých z nich. Kalvinisté uznávají coby svátost prakticky pouze křest. Jejich chápání eucharistie je natolik rozdílné, že je diskutabilní, zapadá-li do katolického pojmu svátosti. Konečně některé církve neuznávají svátostný charakter ani u křtu, který považují za pouhé přihlášení se ke Kristu, a který je možno libovolně opakovat apod. Je vcelku lhostejné, nazýváme-li tyto skutečnosti svátostmi nebo jinak. Důležité je chápání jejich podstaty. jednoduše řečeno, katolická církev učí asi toto: Svátostné znamení je vyjádření naší důvěry v Boží milost a lásku, znamení, kterým na základě Božích přislíbení prosíme o určitou milost a máme jistotu, že vykonáme-li svátostné znamení, Bůh na základě svých příslibu onu milost dá. Tedy: Kristus mluvil např. o nutnosti křtu ke spáse. Ovšemže člověka nespasí koupel ve vodě sama o sobě. Spasí ho Boží milost. A právě prosba o tuto milost je vyjádřena svátostným znamením křtu. Přicházející milost nevidíme, ale vidíme znamení. Můžeme si tedy být jisti, že nás Bůh vyslyšel, neboť je věrný a svá zaslíbení plní.

Upozornění pro celou oblast De sacramentis: Pokud není uvedeno jinak, jsou dogmata definována Tridentským sněmem.


  • Svátosti Nového zákona obsahuj;í milost, kterou označují a již uděluji těm, kteří se jí neprotiví. (de fide)
  • Svátost působí ex opere operato. (de fide)

    Poznámka: Česky: ze samého konání - tzn. viditelné znamení jen označuje neviditelnou milost, kterou Bůh dává. Proti tomu "ex opere operantis" (z konání konajícího) znamená subjektivizaci. Katolická nauka (Trident) je: Udělám-li toto znamení, Bůh dá milost. Nejde o magii nebo mechanistické pojetí milosti, ale o konání na základě Božích příslibů. Bůh chtěl, aby lidé, chtějí-li po něm milost, konali to které znamení (svátost). Subjektivní dispozice je žádaná a nezbytná, ale ne jediný zdroj a podstata svátosti. Subjektivní dispozice není příčinou milosti, ale pouze podmínkou přijetí. To, že zdrojem a dárcem milosti není skutek (vykonání svátostného znamení), ale sám Bůh, nemůže být pochyb.


  • Všechny svátosti Nového zákona (dále jen "svátosti") udělují příjemci milost posvěcující. (de fide)

    Poznámka: Samozřejmě je třeba mít na paměti např. svatokrádežnou účast ne eucharistii. Pokud je člověk ve stavu těžkého hříchu, je namístě (pokud je to možné), aby se před přijetím eucharistie smířil s Bohem svátostí pokání.


  • Tři svátosti: křest, biřmování a svěcení vtiskují duši nezrušitelné svátostné znamení a nemohou být proto opakovány. (de fide)
  • Všechny svátosti jsou ustanoveny Kristem. (de fide)

    Poznámka: Přímo z Písma je dosvědčené Ježíšovo ustanovení křtu, eucharistie, pokání a svěcení. Ostatní svátosti se podle Písma vyskytovaly v dobách apoštolských, apoštolé se považují za služebníky a správce (1Kor4,1; 3,5), ne za vynálezce. Samozřejmě, že toto dogma nepovažuje dnešní způsob a vnější formu udělování svátostí za totožnou do posledního písmenka s apoštolskou dobou.


  • Církev nemá právo měnit podstatu svátostí. (de fide)

    Poznámka: Církev může měnit obřad, některé modlitby, některé doprovodné vnější věci apod. ale nemůže např. zrušit nebo zavést novou svátost, nebo změnit podstatně znamení nebo určení svátosti.


  • Je sedm svátostí Nového zákona. (de fide)
  • Bůh může udělovat milost svobodně, tzn. i bez svátosti. (de fide)

    Poznámka: Toto je nutné vzít do úvahy např. při diskusích o spáse nekřesťanů. Pro spásu je důležitý, ba nezbytný, křest. Ale křest je zde ve smyslu křestní milost, znovuzrození. Ne pouhé polití nebo ponoření. Proto upřímně hledající budhista může mít k spáse blíž (Bůh mu může dát tuto milost i bez znamení křtu) než formální křesťan, který se nechal pokřtít ze zvyku nebo vypočítavosti (milost nabízená křtem nebyla přijata).


  • Svátosti jsou pro člověka ke spáse nutné. (de fide)

    Poznámka: Jde především o křest a eucharistii. Ti, kteří bez vlastní viny fyzicky nebo morálně nemají svátostnou účast, samozřejmě nejsou automaticky zavrženi. Jde tu o ty, kteří vědí a mají možnost. Ti ostatní mají jakousi "virtuální" účast - skrze touhu po milosti (např. tzv. křest touhy v případě zemřelého katechumena).


  • Primárním udělovatelem svátosti je Ježíš Kristus, sekundárním udělovatelem je člověk v tomto životě.

    Poznámka: Člověk křtí (koná znamení), ale milost dává (křtí v pravém - primárním - smyslu slova) Kristus. V tomto životě (lat. dosl. in statu viae - na cestě) znamená, že konat i přijímat svátostné znamení mohou pouze lidé v tomto životě. Nelze tedy čekat např. křest od andělů nebo od svatých, podobně nelze dodatečně pokřtít zemřelého (např. oběti potratů). Exegeté se shodují v tom, že problematické místo 1Kor15,29 nemluví o svátosti křtu, ale o vnějším aktu, který vyjadřoval modlitbu za zemřelé, a který právě proto, že byl matoucí, poměrně brzo zanikl.


  • Platnost a účinnost svátosti je nezávislá na pravověrnosti nebo morálním stavu udělovatele.

    Poznámka: Např. Kněz ve stavu těžkého hříchu slouží Mši a podává Eucharistii. Svátost je platná! Kněz ale hřeší.

    Vysvětlení: Viz minulá dvě "*". Primární udělovatel je Kristus. O to také jde při zmiňovaném označování ex opere operato. Svátost (znamení, které zvěstuje darování milosti Bohem) působí bez ohledu na morální stav udělovatele.

    Pokud kněz koná znamení správně, svátost je platná, morální stav kněze nemá vliv na konání znamení a milost je od Krista. Opak hlásal např. Mistr Jan Hus. Pokud by se od této zásady abstrahovalo, zpochybnili bychom platnost všech svátostí, protože jen Bůh vidí do srdce, my ne. Nevíme, zda udělovatel svátosti je ve stavu milosti nebo ve stavu hříchu. Nemohli bychom si tedy být jisti ani platností vlastního křtu. A co je důležitější, těžko bychom takový legalismus mohli pokládat za cestu milosti.


  • Platnost svátosti vyžaduje správné konání svátostného znamení. (de fide)

    Poznámka: Nelze tedy přimout za platný např. křest olejem, slavení eucharistie s vodou místo vínem apod. Pokud nelze správně vykonat svátostné znamení (např. není voda), je logičtější v modlitbě se odkázat Bohu (který může udělit milost i bez znamení), než provozovat jakési náhražkové rituály. Svátostné znamení není magický úkon, bez nějž Boha nedonutíme dát milost. Naopak, je pro nás, abychom měli tuto komunikaci s Bohem částečně přijatelnou smyslově. Je tedy nepochopením chtít “přesvědčovat Boha” imitacemi.


  • Udělovatel musí mít úmysl činit aspoň to, co činí církev. (de fide)
  • K platnosti svátosti se u dospělého vyžaduje úmysl přijmout svátost. (de fide)

    Poznámka: Např. vynucené křty pod hrozbou smrti jsou neplatné. Bohužel se v historii nachází dost případů vynucených křtů, zvláště od “horlivých” křesťanů, kteří sami pořádně nechápali působení svátosti. Např. při pogromech na Židy, při kterých byli někdy ušetřeni jen ti, kteří přijmou křest. Rovněž hromadná “christianisace” stylu buď pokřtít nebo stít, je spíše výsměchem a pokřivením Kristova poslání zvěstovat Evangelium a lidské svobodě dané Bohem a Bohem respektované


  • Aby byla svátost účinná (aby přinášela plody) se vyžaduje u dospělého mravní dispozice. (de fide)

    Poznámka: Svátost křtu, biřmování, svěcení a manželství “ožívají”, jsou-li přijaty platně ale nehodně, po odstranění mravní indisposice. Boží nabídka milosti ve svátosti trvá, dokud ji člověk nepřijme.


  • Svátosti Starého zákona nepůsobily ex opere operato, ale pouze vnější, zákonnou čistotu.

    II. Jednotlivé svátosti

    1. SVÁTOST KŘTU (CIC 849-878)


  • Platný křest spočívá v obmytí těla pravou vodou za vzývání Trojice.

    Poznámka: Obmytím se rozumí ponoření nebo polití. Křest pokropením se podle CIC 854 nepřipouští. Ponoření nebo polití by mělo být trojité, ale není na tom závislá platnost křtu. Křest politím byl dlouho chápán jako nouzové řešení (srv. citát z Didaché), ještě sv. Tomáš Akvinský pokládá ponoření za nejjistější formu. Od 14. století na západě převládl křest politím.


  • Křest uděluje milost ospravedlnění a působí odpuštění všech trestů za hříchy, jak věčných tak časných. (de fide)
  • Křest může být platně udělen každým člověkem. (de fide)

    Poznámka: Vyplývá to také spekulativně z faktu, že křest je základní svátost nutná ke spáse a jakákoliv jeho nedostupnost by odporovala Boží lásce (sv. Tomáš Akvinský). Neznamená to však v otázce udělovatele křtu jakoukoliv svévoli. Už od křesťanského starověku je křest výsadou biskupa (sv. Ignác z Antiochie, Smyrn. 8,2), resp. kněží a jáhnů (Tertullianus De bapt. 17). Laik je udělovatelem mimořádným, především v nebezpečí života nebo dlouhodobé nedosažitelnosti klerika. I kněží a jáhni, když křtí, jednají z pověření a poslání biskupa.


  • Křest nezletilých dětí je platný a dovolený. (de fide)

    Poznámka: Křtí se jen děti, za jejichž výchovu se zaručí rodiče a kmotr. Reformované církve vetšinou podržely křest dětí, přestože je v jistém rozporu s jejich pojetím svátosti. Luther tuto otázku řešil předpokladem, že děti jsou při křtu podivuhodným způsobem schopny vzbutit ospravedlňující fiduciální víru. Katolickému pojetí neodporuje chybějící víra dětí, neboť víra není účinnou příčinou ospravedlnění, ale pouze dispozičním aktem. Sv. Augustin a scholastické pojetí považují víru dětí zastoupenu vírou církve. (Sv. Augustin, Sermo 176,2: “Děti nepřinášejí ke křtu ti, kdo je nesou v náručí, i když také oni, jsou-li to dobří věřící. Přináší je celé společenství svatých a věřících. Působí zde celá matka Církev svatých, protože ona je celá všechny jako celek a každého jednotlivě rodí. Maličkým propůjčuje matka Církev nohy druhých, aby mohli přijít, srdce druhých, aby mohli uvěřit, jazyk druhých, aby mohli vyznat svou víru. Ten, kdo nese dítě, odpovídá. Dítě je uzdraveno slovem druhého, protože bylo zraněno vinou druhého.”)

    2. SVÁTOST BIŘMOVÁNÍ (CIC 879-896)


  • Biřmování se uděluje modlitbou s vkládáním rukou a pomazáním.
  • Biřování působí rozmnožení posv. milosti a dovršuje křestní milost. Pokřtěný však může i bez biřmování dosáhnout věčné spásy.
  • Řádným udělovatelem je biskup, Mimořádným udělovatelem je pověřený kněz. (de fide)

    Tato praxe je historicky doložena: pp sv. Řehoř Veliký, sv. Cyril Jeruzalémský, starobylá praxe řecké církve apod. V římsko-katolické církvi byla možnost mimořádného udělení svátosti knězem obnovena 2. Vatikánským sněmem.