De Sacramentis
O svátostech - 2. část - Eucharistie

• Mt26,26-28; Mk14,22-24; Lk22,15-20; 1Kor11,23-25
• sv. Ignác z Antiochie (Smyrn. 7,1: Dokéti se “vzdalují od eucharistie a modlitby, protže nevyznávají, že eucharistie je tělo našeho Vykupitele Ježíše Krista, jenž trpěl za naše hříchy a jehož Otec ve své dobrotě vzkřísil.”), sv. Justin (Apol. 66,2: “Nepřijímáme toto jako obyčejný chléb a jako obyčejný nápoj. Avšak podobně jako vtělené Slovo Boží, Ježíš Kristus, náš Vykupitel, přijal tělo a krev pro naši spásu, tak je také pokrm, který se slovem modlitby stal eucharistií, tělem a krví vtěleného Ježíše.”), sv. Ireneus (Adv. haer. IV 18,4: “Chléb, nad kterým byl pronesen dík, je tělo našeho Pána a kalich je kalichem jeho krve.”), Origenés (Contra Celsum VIII 33: “My však, kteří vzdáváme díky Stvořiteli vesmíru, požíváme chleby, předložené s díkučiněním a modlitbou nad dary, které se modlitbou staly jistým posvátným tělem, které posvěcuje ty, jež je náležitě požívají.”), Tertullianus (Adv. Marc. IV 40:“Tělo se sytí Kristovým tělem a krví, aby také duše byla Bohem živena.”), sv. Cyprián (De Dominica orat. 18: “Ti, kteří se dotýkají jeho Těla a přijímají eucharistii podle práva společenství” mají život věčný.), sv. Augustin (Enarr. in Ps. 33 sermo 1,10: “Kristus sám sebe nesl ve svých rukou, když podávaje své tělo, pravil: Toto je moje tělo.”) a další
• 4. Lateránský sněm, Tridentský sněm (*D1651: “Kdo popírá, že ve svátosti nejsvětější Eucharistie je skutečně a podstatně přítomno tělo a krev spolu s duší a božstvím našeho Pána Ježíše Krista, a tedy že je přítomen celý Kristus, a tvrdí, že je v ní pouze jako znamení nebo obraz nebo účinek, anathema sit.”)
• K1373-1381

• Tridentský sněm (*D1652: “Kdo tvrdí, že v nejsvětější Eucharistii zůstává podstata chleba a vína současně s tělem a krví našeho Pána Ježíše Krista, a popírá onu podivuhodnou a jedinečnou proměnu celé podstaty chleba na tělo a celé podstaty vína na krev, přičemž zůstávají pouze způsoby chleba a vína, a tuto proměnu katolická církev velmi vhodně nazývá přepodstatněním (transsubstantiatio), anathema sit.”)
• K1377

Poznámka: Jak bylo řečeno v minulé poznámce - vzhled, chuť apod. (tedy ony způsoby, nebo akcidenty) jsou pořád chleba a víno. Nemá tedy smysl čekat nějakou “zázračnou” změnu chuti nebo tvaru apod.

• sv. Řehoř Nysský (Or. cat. 37), sv. Ambrosius (De myst. 9,58: “V této svátosti je Kristus, protože je to Kristovo tělo.”), sv. Justin (Apol. 1,65), sv. Cyril Alexandrijský (Adv. Nest. 4,5, dále Ep. ad Calosyrium: “Slýchám, že se říká, jako by mystická eulogie (eucharistie) nepřispívala k posvěcení, zůstává-li z ní část na druhý den. Takoví, kteří to tvrdí, jsou bláhoví, neboť Kristus se nemění a jeho svaté Tělo se nepřeměňuje, nýbrž síla požehnání a oživující milost je v něm neustále.”), sv. Cyprián (De lapsis 26), Tertullianus (De orat. 19)
• Tridentský sněm (*D1651, viz výše, *D1654: “Kdo popírá, že po konsekraci v obdivuhodné svátosti Eucharistie není tělo a krev našeho Pána Ježíše Krista, ale že jen při přijímání, ne však před tím nebo poté, a že v konsekrovaných hostiích nebo částech, které se po přijímání uchovávají nebo zbývají, nezůstává pravé tělo Páně, anathema sit.” )
• K1374, 1477

Poznámka: Reálná přítomnost trvá podle všeobecného mínění do té doby, dokud trvá svátostné znamení, tzn. způsoby chleba a vína.

• Liturgie sv. Jana Chrysostoma: “Je rozlámán a rozdáván Boží Beránek. Je lámán, ale ne dělen, stále požíván a nikdy ne stráven, nýbrž posvěcuje ty, kdo se na něm podílejí.”
• Tridentský sněm (*D1653: “Kdo popírá, že v úctyhodné svátosti Eucharistie každá způsoba a každá podoba a každá část kterékoli způsoby po rozdělení obsahuje celého Krista, anathema sit.”)
• K1377

Poznámka: Láme-li se tedy eucharistický chléb, Kristus se nerozděluje. Je stále přítomen v každé části. Dále je zřejmé, že Kristus je celý pod způsobou vína i pod způsobou chleba. Přijímání pod jednou způsobou (obvykle chleba, u nemocných zase pod způsobou vína) není proto ontologicky méněcenné. Přijímání pod obojí způsobou je však plnější znamení. Jinak řečeno - dogmaticky stačí pod jednou, pro plnost znamení, tzn. liturgicky, pastoračně, biblicky atd. je lepší a plnější pod obojí. Ve starokřesťanských dobách se podávalo někdy pod jednou - zvláště nemocným, na cestách atd. Ve středověku se začalo podávat většinou pod jednou, z praktických důvodů, aby se minimalizovalo nebezpečí rozlití krve Páně. Po sporech s utrakvisty a reformací se katolická praxe omezuje pro laiky na přijímání pod jednou, 2. Vatikánský koncil v široké míře obnovuje možnost přijímání pod obojí pro všechny veřící. Proto prohlásil Kostnický a Tridentský sněm jako de fide, že Přijímání pod obojí není nezbytně ke spáse nutné. (srv. K1390)

• Tridentský sněm (*D1656: “Kdo tvrdí, že ve svaté svátosti Eucharistie se jednorozený Syn Boží Kristus nemá uctívat i vnější úctou klanění (cultus latriae), a proto se nemá uctívat ani zvláštním vnějším slavnostním slavením (...), a že ti, co se klanějí jsou modloslužebníci, anathema sit.”)
• K1378-1379

Poznámka: Vyplývá jako jasný důsledek přesvědčení o reálné přítomnosti. (Cultus latriae je úcta příslušící pouze Bohu, nazývá se též úcta klanění. Cultus duliae je naproti tomu úcta nebožská, např. ke svatým, andělům apod. Vyplývá pouze z účasti uctívaného na svatosti boží. Úcta vzdávaná obrazům, sochám apod. se považuje za relativní cultus latriae nebo duliae, tzn. ne úctu k materiálnímu zobrazení, ale úctu k zobrazenému projevovanou před, prostřednictvím nebo pomocí daného zobrazení.)

• sv. Jan Chrysostom (De pred. Judea hom. 1,6: “Kněz zde stojí a činí vnější znamení tím, že vyslovuje ona slova, avšak moc a milost je od Boha. Praví: Toto je mé tělo. Toto slovo proměňuje dary.”), Tertullianus (Adv. Marc. IV 40: “Vzal chléb ... a učinil jej svým tělem tím, že pravil: Toto je mé tělo.”), sv. Justin (Apol. I 65,67)
• K1333-1335

• Jan6,56
• sv. Cyril Jeruzalémský (Cat., myst. 4,3: ...křesťan se přijímáním Kristova těla a krve stává “nositelem Krista.”), sv. Cyril Alexandrijský (In Ioan. 10,2; 15,1- srovnává spojení přijímajícího s Kristem se slitím dvou svící v jednu), sv. Jan Chrysostom (In Ioan. hom. 46,3: “Aby nám ukázal svou velkou lásku k nám, smísil se s námi a své tělo smísil s námi, abychom byli jedno jako tělo spojené s hlavou.”)
• K1322, 1324-1327

• K1348

Poznámka: Církev od počátku, s ohledem na to, že příkaz slavit eucharistii byl dán apoštolům, vztahovala sloužení eucharistie pouze na biskupy a kněze. Svědčí pro to např. sv. Justin (Apol. I 65: “...představený bratří” koná eucharistii, zatímco jáhnové rozdávají každému z přítomných proměněný chléb a víno s vodou a přinášejí je nepřítomným), sv. Cyprián (Ep. 63,14; 76,3)apod., z koncilů se vyjádřil Nicejský (can. 18), 4. Lateránský a Tridentský.

• 1Kor11,28
• Didaché 9,5; 10,6; 14,1), sv. Justin (Apol. I 66), sv. Augustin (In Ioan. tr. 26,11), Tertullianus (Ad uxorem II 5), sv. Hyppolit (Trad. Apost.)

• Mal1,10n odvolává se na něj Didaché, Gn14,18n (Melchisedechova oběť je od počátku chápána jako předobraz eucharistie)
• Didaché (14,1-3: “Shromažďujte se v den Páně, lámejte chléb a vzdávejte díky, když jste předtím vyznali své hříchy, aby vaše oběť byla čistá. Nikdo, kdo má se svým bližním spor, ať s vámi nechodí, pokud se nesmířil, aby vaše oběť nebyla znesvěcena. Neboť to je ta oběť, o níž pravil Pán: Na každém místě a v každou dobu má se mi přinášet oběť čistá, neboť jsem velký král, praví Pán”), sv. Ignác z Antiochie (Fil 4, v souvislosti s eucharistií mluví o oltáři - což je místo oběti), sv. Justin (Dialog 41 - vztahuje Malachiášovo proroctví o čisté oběti na eucharistii), sv. Ireneus (Adv. haer. IV 17,5: Tělo a krev Krista jsou “obětí Nového zákona, kterou církev přijala od apoštolů, a kterou přináší Bohu na celém světě.”), Tertullianus (De orat. 19: sv. přijímání označuje za “účast na oběti”), sv. Cyprián (Ep. 63,14: “Kněz, který napodobuje co činil Kristus, zastupuje skutečně Krista a přináší tak v církvi Bohu Otci pravou a úplnou oběť...” nebo In Matth. IV 26,26), sv. Cyril Jeruzalémský (5, mystag. katecheze - označuje eucharistii za nekrvavou duchovní oběť) , sv. Augustin (De civ. Dei X 20: “každodenní oběť církve”...), sv. Jan Chrysostom (In Rom. hom. 8,8: “Mějte úctu před tímto stolem, na kterém my všichni máme podíl, před Kristem, který byl pro nás usmrcen, před obětí, která leží na stole.”)
• Tridentský sněm (*D1751: “Kdo tvrdí, že se ve mši neobětuje Bohu pravá a vlastní oběť, nebo že obětní úkon nespočívá v ničem jiném než že se nám Kristus dává za pokrm, anathema sit.”; *D1754: “Kdo tvrdí, že oběť mše je rouháním proti nejsvětější oběti Kristově vykonané na kříži nebo umenšuje její hodnotu, anathema sit.”)
• K1330, 1357-1361, 1365-1372

Poznámka: Oběť na kříži je absolutní, oběť v pravém slova smyslu. Oběť mešní je relativní, je obětí ve vztahu k oběti Kristově, kterou zpřítomňuje, ale neopakuje.

• K1366

• sv. Ambrosius (In Ps. 38,25: “I když nyní nevidíme, že se Kristus obětuje, přesto On sám se obětuje na zemi, obětuje-li se tělo Kristovo. Ano, je zřejmé, že dokonce On sám se obětuje mezi námi, neboť jeho slovo posvěcuje oběť, která se přináší.”)
• 4. Lateránský sněm (*D802: “Je pouze jedna všeobecná církev věřících. Mimo ni nebude nikdo zachráněn. V ní je Ježíš Kristus současně knězem a obětí.”)

  Poznámka: Tzn. Kristus obětuje sám sebe. (Obětní dar je chleba a víno, tzn. po konsekraci sám Kristus. Primární obětník - srv. De sacramentis 1., kde se mluví o primárním udělovateli svátostí. Primárně uděluje svátosti sám Kristus. Člověk pouze zprostředkovává znamení.)

• K1367

• sv. Cyril Jeruzalémský (Cat. myst. 5,10: “Obětujeme Krista, usmrceného za naše hříchy. Tím usmiřujeme milosrdného Boha za zesnulé a za nás.”, dále 5,8: “Zkrátka, my všichni se modlíme za všechny, kteří potřebují pomoci a přinášíme za ně tuto oběť.”), Tertullianus (De cor. mil. 3: “Oběti za zesnulé přinášíme ve výroční den...”)