De Sacramentis
O svátostech - 3. část - smíření, pomazání, svěcení, manželství

• Mt16,19a; Jan20,21-23;
• Didaché (14,1: “Scházejte se každou neděli, lámejte chléb a vzdávejte díky, když jste před tím vyznali své hříchy...”), sv. Klement Římský (Kor 57,1: “Podřiďte se presbyterům a za pokání přijměte trest ohýbající kolena srdce.”), sv. Ignác z Antiochie (Philad. 8,1: “Těm, kteří činí pokání, odpustí Pán, obrátí-li se k jednotě s Bohem a ke společenství s biskupem.”), sv. Polykarp (Fil 6,1: vyzývá kněze aby byli “mírnými a milosrdnými vůči všem, nikoli přísní při soudu, aby si uvědomili, že my všichni jsme viníky hříchu.”), Tertullianus (De poen. 4,2: Pokání je hned po křtu “druhým záchranným prknem po ztroskotání a ztrátě milosti.”)
• Tridentský sněm (*D1701: “Kdo tvrdí, že v katolické církvi není pokání skutečnou a vlastní svátostí ustanovenou Kristem, naším Pánem, aby se věřící, kdykoli po křtu upadnou do hříchu, smířili s Bohem, anathema sit.”; *D1701: “Kdo ve věci svátosti pokání dělá zmatek a tvrdí, že sám křest je svátostí pokání, jako kdyby tyto dvě svátosti nebyly odlišné, a že proto pokání nelze nazvat ‘druhým záchranným prknem po ztroskotání’, anathema sit.” )
• K1441-1442, 1461, 1485-1486

• Jan20,23;
• sv. Cyprián (De lapsis 29: “...odpuštění hříchů konané kněžími...”), sv. Jan Chrysostom (De sacerd. III 6: “Židovští kněží měli moc očišťovat od těžkého malomocenství, či lépe řečeno, pouze je prohlásit za čisté... Naproti tomu, naši kněží obdrželi moc nikoliv prohlásit malomocné tělo za čisté, nýbrž nečistou duši zcela očistit.”), sv. Ambrosius (De poenit. I 3,10: “Bůh nečiní rozdíl, své milosrdenství přislíbil všem a moc odpouštění propůjčil svým kněžím bez jakékoli výjimky.”)
• Nicejský sněm
• K1422, 1463, 1468

Poznámka: V této věci byl spor s montanisty, kteří neuznávali za odpustitelné apostasi, vraždu a cizoložství. Církev považuje častý argument montanistů a jejich nástupců - hřích proti Duchu svatému - za stav zatvrzelosti vůči boží nabídce milosti a spásy. Takto zatvrzelý člověk se ovšem svobodně ke své zatvrzelosti rozhoduje. Církev ho nemůže znásilňovat. Obrátí-li se ale, může přijmout svátost smíření, byť předtím hřešil sebevíc. Za zmínku stojí i to, že se ke jmenovaným krajně rigorosním montanistům přidal na konci svého života i (jinak uznávaný a vážený) Tertullianus.

• K1451-1454

Poznámka: Terminologie: "Lítost" není nějaká emoce, ale uznání špatnosti skutku, přiznání vlastní viny a touha nekonat už zlo.
1. Přirozená lítost - neberu v potaz Boha, např. lituji skutku protože mě za něj zavřou do vězení, nebo protože jsem se před lidmi znemožnil.
2. Nadpřirozená (jedině ta vede k ospravedlnění):
a) dokonalá lítost - lituji, protože jsem urazil Boha.
b) nedokonalá lítost - protože bych mohl přijít do pekla.

Jinými slovy: Lituji-li dokonalou lítostí těžký hřích a chci jít ke smíření, je mi hřích odpuštěn, i když se už ke svátosti nedostanu. Pokud cíleně nejdu ke svátosti a říkám si, že lítost stačí - tak nestačí. To je jenom lidská kalkulace a snaha obejít prostředky dané Bohem (těžko lze za dokonalou lítost považovat takovou vypočítavost).

Křesťané nekatolíci, kteří nepřijímají svátost smíření, jsou ospravedlňováni dokonalou lítostí (pokud s čistým svědomím nepoznávají nutnost svátosti smíření).

• Tridentský sněm (*D1706: “Kdo popírá, že svátostné vyznání bylo ustanoveno anebo že je potřebné z božského práva, nebo kdo tvrdí, že způsob tajného vyznávání hříchů jedině knězi, který katolická církev od počátku vždy zachovávala, neodpovídá příkazu a ustanovení Krista, a že je to lidský výmysl, anathema sit.”)
• K1458

Poznámka: Tím se samozřejmě neomezuje boží svobodný úkon odpuštění na základě lítosti - analogicky ke křestní milosti, kterou Bůh dává těm, kteří bez vlastní viny nebyli pokřtěni a žijí v souladu se svým svědomím a stupněm poznání. Dále se musí chápat v kontextu a doplnění výše uvedených vět o dokonalé lítosti.

• K1456, 1458

Poznámka: Připomínám, že těžký hřích je provinění ve vážné věci, které je PLNĚ svobodné a PLNĚ dobrovolné. S omezením jedné nebo druhé podmínky se jedná o hřích lehký, absence jedné z podmínek exkulpuje.

• K1459-1460

• K1424

Poznámka: Východní církev často praktikuje tzv. duchovní vedení nezávisle na zpovědi. K moudrému a zkušenému svatému člověku (starci) se obrací lidé s otázkami svého duchovního života. Dotyčný duchovní vůdce vůbec nemusí být kněz. Rozhovor s ním navíc bývá často podrobnější než při zpovědi. Tam se totiž vyznávají pouze hříchy. S duchovním vůdcem se však probírá prakticky všechno. Toto duchovní vedení je něco zásadně odlišného od zpovědi. Není to svátost, je to pouze jakási porada se zkušenějším a svatějším. V ruských klášteřích se v minulém století velmi rozvinula (známý je např. svatý Serafim Sarovský, čtenáři Dostojevského si mohou vzpomenout na starce Zosimu z Bratrů Karamazových). V západní církvi většinou splývá tento duchovní rozhovor se svátostí smíření. Pochopením této problematiky se vyjasní některé spory ohledně na údajnou zpověď u mnichů - laiků v historických pramenech. Pro západní křesťany, kteří nejsou zvyklí na oddělení zpovědi a duchovního rozhovoru musela tato východní praxe na první dojem představovat herezi. Při bližším pohledu a vyjasnění zmatky mizí.

Častá chyba v uvažování nekatolíků je dojem, že se zpovídat musí jen laici. Ke svátosti smíření přistupují všichni - laici, jáhni, kněží, biskupové i papež. Bez výjimky a bez "hierarchické protekce".

• Tridentský sněm (*D1835: “Protože Kristus dal církvi moc udělovat odpustky, a protže církev již od nejstarších časů tuto moc používala, posvátný koncil učí a přikazuje, že užívání odpustků, pro křesťanský lid všestranně a spásně autoritou koncilů schválené, se musí v církvi zachovat. A odsuzuje exkomunikací ty, kteří tvrdí, že odpustky nejsou užitečné, nebo popírají, že by církev měla moc k jejich udílení.”)
• K1471-1479

Poznámka: Zpočátku znamenaly odpustky (počítané ve dnech) prominutí pokání předepsaného pro daný hřích penitenciářem (kniha, která každému hříchu přiřazovala určité pokání - aby bylo spravedlivě rozděleno, např. penitenciář sv. Kolumbána uvádí: “Jestliže někdo kradl, ať dělá pokání jeden rok, jestliže křivě přísahal, ať dělá pokání sedm let.”). Tzn. např. kajícník zhřešil a dejme tomu se musel rok postit. Po vykonání něčeho na čem závisely odpustky, mu byla nějaká doba postění se odpuštěna, tedy šlo o substituci jednoho pokání jiným. Později a dnes znamenají odpustky výhradně odpuštění časných (očistcových) trestů.

5. SVÁTOST POMAZÁNÍ NEMOCNÝCH (CIC 998-1007)

• Jak5,14n
• Hippolyt Římský (In Lev. hom. 2,4)
• K1511-1513

• Tridentský sněm (*D1716: “Kdo tvrdí, že poslední pomazání není skutečnou a vlastní svátostí, která byla ustanovena Kristem, našim Pánem, a ohlášena blaženým apoštolem Jakubem, ale pouze Otci převzatým obřadem, nebo že je lidským vynálezem, anathema sit.”; *D1717: “Kdo tvrdí, že posvátné pomazání nemocných neuděluje milost ani neodpouští hříchy, ani neulevuje nemocným, ale že patří minulosti, jako by totiž kdysi bylo pouze charismatem tělesného uzdravování, anathema sit.”)
• K1517-1523

Poznámka: Dříve jistou dobu užívaný název "poslední pomazání" je z pastoračního, biblického i dogmatického hlediska nevhodné. Nemocný se totiž bojí svátosti (tedy milosti Boží!), protože za ní vidí blízký konec. Dále tento název nepočítá s Boží mocí a možností uzdravit člověka i tělesně. A v neposlední řadě pak působí tragikomickým dojmem člověk, který několikrát v životě přijal "poslední pomazání". Tato svátost se začala takto označovat na konci středověku, Tridentský koncil mluví také převážně o příjemcích jako o těch, kteří jsou na konci života.

• Jak5,14
• Tridentský sněm (*D1719: “Kdo tvrdí, že ‘starší církve‘, které je třeba podle apoštola Jakuba k pomazání nemocných pozvat, nejsou biskupem vysvěcení kněží, ale věkem starší v každém společenství, a že proto vlastním vysluhovatelem posledního pomazání není pouze kněz, anathema sit.”)
• K1516

6. SVÁTOST SVĚCENÍ (CIC 1008-1054)

• Sk6,6; Sk14,23; 2Tim1,6; 1Tim4,14
• sv. Řehoř z Nyssy (Or. in bapt. Chr.: “Táž slova činí také kněze vznešenými a ctihodnými, novostí svěcení odlišnými od množství lidí. Včera a předevčírem to byl jeden z mnohých, jeden z lidu. Jedním rázem se stává vůdcem, představeným, učitelem zbožnosti, vykonavatelem skrytých tajemství, aniž se tím mění jeho tělo nebo podoba. Zevnějškem zůstává tím, který byl, avšak neviditelnou silou a milostí se jeho neviditelná duše změnila k lepšímu.”), sv. Augustin (C. ep. Parm. II 13,28: Křest i svěcení jsou “svátosti a obě se udělují člověku k určitému posvěcení. Jedna - když je pokřtěn, druhá - když je svěcen na kněze. Proto v katolické církvi nesmějí být obě tyto svátosti opakovány.”)
• K1536

• Tridentský sněm (*D1776: “Kdo tvrdí, že v katolické církvi není hierarchie ustanovená Božím nařízením, která se skládá z biskupů, kněží a jáhnů (episcopis, presbyteris et ministris), anathema sit.”), 2. Vatikánský sněm
• K1536, 1554-1571

• K1555-1571

Poznámka: Jáhen je svěcen ke službě, kněz ke sloužení eucharistie a svátosti pokání a biskup dostává moc světit a úkol řídit církev. Při přijetí vyššího stupně svěcení se nižší neruší, tzn. kněz může konat i úkony vyhrazené jáhnovi apod.

• Jmenované citáty (jsou v nich pouze apoštolové nebo jejich nástupci jako Timoteus)
• Hippolyt Římský (Trad. apost.), sv. Cyprián (Ep. 67,5)
• Tridentský sněm, pp Pius XII.
• K1573-1574, 1576

Poznámka: Instituce jáhenek známá z Písma je v souladu s Hippolytovými konstitucemi pokládána za mimosvátostnou. Jasně zatím v této otázce nelze rozhodnout, jisté je, že jáhenky křtily (ponořením - ženy v baptisteriích - aby byly u svlečených žen zase ženy) a pečovaly o chudé a nemocné. Kněžské svěcení žen není dosvědčeno ani Písmem ani tradicí ani historií.

7. SVÁTOST MANŽELSTVÍ (CIC 1055-1165)

• Gn1,27 - přirozený původ, vyplývající ze stvoření, Mt19,3n; 1Kor7,39; Ef5,32; 1Kor7,10 apod. - povýšení přirozeného spojení muže a ženy v manželství na svátost, tajemství vztahující se na Krista a církev.
• sv. Ignác z Antiochie (Pol. 5,2: “Sluší se pro ženicha a nevěstu, aby vešli v manželský svazek se schválením biskupa, aby bylo manželství podle Pána a ne pdle žádostivosti.”), Tertullianus (Ad uxoram II 9: “Jak mám být schopen vylíčit štěstí manželství, které uzavírá církev, potvrzuje přinesení oběti, zpečeťuje požehnání, ohlašují andělé a nebeský Otec uznává?”) sv. Augustin (De bono coniugali 401 apod. Od Augustina pochází učení o třech manželských dobrech: potomstvo, manželská věrnost a znamení nezrušitelného spojení Krista s církví.)
• Tridentský koncil (*D 1801: “Jestliže někdo řekne, že manželství není pravá a vlastní svátost, jedna ze sedmi novozákonních svátostí, od Krista Pána ustanovených, ale že je od lidí v církvi vymyšlená a nepřináší milost, anathema sit.”)
• K1602-1617, K1638-1640

Poznámka: Božský původ a ontologické dobro manželství už od počátku křesťanství bylo popíráno gnostiky, manichejci, albigenskými atd. Dokonce církevni učitelé jako např. Sv. Řehoř Nysský (přesto, že byl zřejmě sám ženatý) pokládal samotnou existenci dvou rozdílných pohlaví za následek prvotního hříchu (De opif. hom. 17). Podobně sv. Jeroným. S ním polemizuje sv. Tomáš Akvinský. Toto téma - poměr manželství a celibátu a dobro manželství všeobecně je velmi bolestivý problém, doprovázející církev celými dějinami. Místo plodného doplňování a spolupráce docházelo a dochazí často jednak k pohrdání manželstvím (tělesné, málo duchovní a podobné gnostické předsudky) nebo naopak celibátem (snaha o kultickou čistotu, útěk před životem nebo před příslušníky opačného pohlaví apod.). Je jasné, že obojí MŮŽE být pravda, ale není to pravdou automaticky. Tyto výčitky se týkají špatných manželství a špatně žitého celibátu (obojí se vyskytovalo a vyskytuje v hojné míře). Církev vždy (nutno říct, že často jen tak tak) hájila svátostný charakter manželství, např. synod v Orange vyhlásil, že kdo snižuje manželství a vyvyšuje se nad něj, staví se mimo církev (bohužel synod není kompetentní vyhlašovat dogmata, takže je to pouze silné svědectví tradice z prvních století) a z poslední doby 2. Vatikánský sněm mluví velmi krásnými slovy na toto téma. Stejně tak současný papež má problematiku rodin za velmi důležitou. To však nic němení na faktu, že jisté nezdravé napětí mezi manželstvím a celibátem bohužel existuje a zřejmě bude existovat, co svět světem bude.

• Gn1,28; apod.
• 2. Vatikánský sněm (Gaudium et spes 48-50)
• K1601

• jasné z Bible i tradice
• Tridentský sněm (*D1802: “Kdo tvrdí, že křesťanům je dovoleno mít současně víc manželek, a že to nezakazuje žádný božský zákon, anathema sit.”; *D1805: “Kdo tvrdí, že z důvodu hereze, obtížného soužití nebo zlomyslného vzdálení se od jednoho z manželů může být manželské pouto uvolněno, anathema sit.”), 2. Vatikánský sněm
• K1610, 1614, 1644-1645

• K1626-1627, 1630

Poznámka: Jáhen nebo kněz je pouze kompetentním svědkem církve, který v jejím jménu prohlašuje manželství za uzavřené. V některých krajích (misie) jsou touto pravomocí pověření i laici - katechisté.