Úvod do katolické systematické theologie

Na úplný začátek je třeba vyjasnit si, o co vlastně jde při diskusi o katolických dogmatech a učení církve. Často bývá obojí chápáno jako jakýsi "telefonní seznam" vět - dogmat, ve které všichni katolíci musí věřit a o kterých nesmějí pochybovat, mimo ně je pak volný prostor fantasii a spekulaci. Na druhém extrému se dá často potkat názor, že dogmata vůbec nejsou tak důležitá, že dnešní pokroková pokoncilní církev nějaká dogmata moudře zrušila atd. Oba tyto extrémní názory jsou hrubě zjednodušující, matoucí, ve svém jádru mylné a můžeme říci, že nebezpečné, protože se mýlí ve věci nejdůležitější - v samé podstatě možnosti jistoty víry.

Katolická věrouka není ani automatem na pravdu ani rájem pro zastánce postmoderní plurality a rovnocennosti protichůdných "pravd".

Víra církve (rozuměj katolické, stejně i dále) je živá, ne pouhá psaná litera. K čemu tedy dogmata? Víra církve má základ v Písmu svatém, Tradici, tedy tím co církev předává jako svou víru a je pomocí učitelské služby církve vyjadřována jako učení církve, nauka církve neboli dogmatika. Dogmata, jakožto ony známé větičky s nárokem neomylnosti nejsou totožné s pojmem "učení církve". Tato dogmata jsou jen jednou z forem učení církve, nebo jinak řečeno podmnožinou pojmu "učení církve". Dogmata se týkají právě té zmiňované oblasti - učitelské služby (úřadu) církve. Nositelé učitelské služby církve jsou biskupové v jednotě s Petrovým nástupcem - římským biskupem, tedy papežem. Koncily (sněmy) nebo samotný papež se v některých věcech víry vyjadřují jako legitimní představitelé tohoto církevního charismatu, a to buď formou definitivní - dogmatem, nebo prostě povzbuzením, vyložením důležité věci nebo diskutovaného problému. Tento druhý druh vyjádření si nedělá nároky na neomylnost, ale katolík by jej měl vzhledem k jeho vážnosti vzít v potaz a brát ho ve svědomí při rozhodování s veškerou jeho váhou. Dogmata bývají krátké větičky, jasné, přehledné a srozumitelné. Starší dogmata bývají zakončena slovy "anathema sit!" - což se překládá "budiž vyobcován", "buď z církve vyloučen" (někdy zkratka b. z c. v.), lidstější a theologicky jasnějším je překlad "staví se mimo církev". Např. "Kdo nevěří, že Kristus je celý Bůh a celý člověk, anathema sit." Už z tohoto kontextu je zřejmé, že tyto větičky, které nazýváme dogmaty si dělají nárok na pravdu a neomylnost a vyjadřují víru církve. Kdo tuto víru svobodně a vědomě odepírá, logicky se staví mimo církev. Dogmata bývají vyhlašovány většinou ve věcech velmi vážných, většinou při velkých pochybnostech nebo sporech v církvi na dané téma. - Jiná vyjádření učitelského úřadu církve mohou mít formu konstitucí, dekretů, papežských encyklik apod. Na rozdíl od dogmat bývají dlouhé, podrobně popisující atd. Dogmata se týkají věci neměnných - podstatných (Kristus je Bůh a člověk teď stejně jako v době Nicejského koncilu). Encykliky a koncilní dokumenty ne-neomylné závaznosti se mohou týkat jak těchto věcí podstatných (např. ve věci nauky jasné, všeobecně přijímané a nezpochybňované kde není potřeba vyhlašovat hned anathemata, nebo ve věcech, kde se učitelský úřad ještě nechce vyjádřit a zatím nechává věc na svědomí lidí a diskusi theologů) nebo věcí, které jsou časově podmíněné a bylo by tudíž nesmyslem zaujímat neomylné jednoznačné stanovisko. Např. by byla hloupost dogmaticky vyhlásit nějakou formu liturgie, zaujmout dogmaticky neměnný vztah ke sdělovacím prostředkům apod. Tyto věci patří k učitelské službě církve, ale není ani možné vyhlašovat nějaka dogmata.

Přílady:

II. Vatikánský koncil např. vyhlásil věroučnou (dogmatickou) konstituci o církvi Lumen Gentium. Není to dogma v používaném slova smyslu. Ale vyjadřuje učení církve (dogmatiku) ve věci víry. Tzn. znova a pro tuto dobu aktuálně vykládá učení církve týkající se církve. Nelze říci, že "není dogma, můžeme na něj tedy zapomenout". Spousta toho o čem se tam mluví za dogma vyhlášeno je a to ostatní je všeobecně přijímáno, takže je prakticky jisté, že při dogmatickém vyjádření v této věci by došlo k potvrzení učení této konstituce dogmaty.
Jiný dekret II. Vat. je třeba o sdělovacích prostředcích Inter mirifica. Je jistě zbytečně rozebírat, že tady dost dobře není co dogmatizovat. Je to prostě zaujetí stanoviska k určitému problému dnešní společnosti a mj. i k jeho využití církví.
Bula Munificentissimus Deus zase dogma vyhlašuje. Je to prohlášení o nanebevzetí Panny Marie. Bula vysvětluje proč se církev k tomuto rozhodla (celá církev, neboť pp Pius XII. se otázal nejprve všech biskupů, jestli to vyjadřuje skutečně víru v jejich diecezích a jestli si přejí prohlášení tohoto dogmatu), vysvětluje okolnosti a pak shrnuje slovy (uvádím znění dogmatu jako typický příklad): "K slávě všemohoucího Boha, který svou blahovůlí provázel Pannu Marii, ke cti jeho Syna, nesmrtelného Krále věčnosti, Vítěze nad smrtí, k zvětšení slávy jeho vznešené Matky a k radosti a jásotu celé církve, z plnosti moci našeho Pána Ježíe Krista, blažených apoštolů Petra a Pavla a Naší, vynášíme, prohlašujeme a definujeme jako božsky zjevené dogma, že neposkvrněná, vždy panenská Matka Boží Maria, po dokončení běhu pozemského života, byla s tělem i duší vzata do nebeské slávy."

Z řečeného je snad vidět, že učení církve není ani jednoduchý seznam pouček ani rozplizlá, měnící se, konfuzní nauka. Nauka je ve víře církve a ne v seznamech pouček. Ty jsou jen pomůckou. To, v co opravdu věříme a co vyznáváme nelze jednoduše vecpat do větiček a ty se naučit. Víra je něco daleko více a s tímto pohledem se musí k učení církve přistupovat. Informaci o učení církve je proto lépe hledat v katechismu katolické církve než se snažit hromadit věty, které jsou už dogmaticky definované. Denzingerův seznam výroku učitelského úřadu (Enchiridion Symbolorum) totiž obsahuje nejen dogmata, ale všechny výroky učitelského úřadu církve, tedy i papežské a koncilní výroky, které nejsou přesně vzato dogmatické. Proto většina věřících nemá o Denz. ani ponětí, vždyť učení církve je pro běžné účely lépe vyjádřeno katechismem apod. Denz. je spíše praktická pomůcka pro theology než průvodce katechumenátem.

A poslední věc, kterou je nutno mít na zřeteli je to, že i dogmata, přestože jsou formulována se snahou o maximální jasnost, přehlednost a srozumitelnost, jsou formulována SLOVY. A lidská slova stárnou, mění významy, mění typická použití apod. Důležité je proto nedat na první porozumění. Některé, a třeba klíčové, slovo dogmatu může mít dnes jiný význam než v dobách před mnoha staletími, kdy bylo dogma vyhlášeno. Musíme se podívat "skrz", na význam. Na pojem, který to slovo vyjadřovalo tehdy, ne dnes. Jinými slovy, musíme předávat a uchovávat živou víru a ne mrtvou literu. Takže i ona jasná a zřetelna dogmata někdy potřebují výklad, nové vyjádření. Ne že by to staré přestalo platit, ale už nerozumíme přesně jeho vyjadřovacímu stylu. Není to složitost a kličkování katolické dogmatiky, ale normalní lidské omezení našimi vlastními možnostmi a schopnostmi. Je to vývoj dogmatu, ne podstatný, substanciální, ale případkový, akcidentální.

Doplnění:

Z tohoto textu snažícího se přiblížit katolické chápání církve, pravdy, nauky víry, by mělo být jasné, že některé výčitky adresované katolíkům jsou dány nepochopením pojetí dogmatu a učení církve. Např. jistý protestantský časopis vyčítal před časem katolíkům, že:

1. před sto lety proklínali protestantismus
2. dnes jsou ekumeničtí
- což je rozpor, tak jaká neomylnost?
anebo:
Církev uznala omyl při odsouzení Galilea!
- což je omyl! Tak jaká neomylnost?

Pro ty, kdo z mého předchozího neohrabaného vysvětlování dosud nevidí, proč nejsou tyto výčitky relevantní (upřesňuji - církvi lze v těchto kauzách vyčítat ledacos, ale ne selhání ve věci neomylnosti) připomínám, že Galileův případ byl řešen soudem, ne dogmatem, a že je nepochopením toho, co to dogma je, vyčítat zde omyl. U prvního - také není prohlášeno dogmatem, že protestanti jsou zavrženíhodní a kdoví co ještě. To, co řekl Tridentský sněm potvrdil i Vatikánský - že plnost prostředků Kristem daných ke spáse se uskutečňuje (dosl. subsistit) v církvi katolické, že nástupem protestantismu došlo k rozbití jednoty západní cíkve atd. (to tvrdí i II. Vatikánský, ale zároveň říká, že proto už nelze vinit dnešní protestanty. Vina se dnes zjišťuje těžko, a jak už to bývá, žádná ze stran není úplně čistá a nevinná. Situace je dnes už dost komplikovaná, musíme se přestat nenávidět a hledat cestu jak z toho ven). A je zřejmé, že otázka tohoto vztahu je časová, i proto, že protestantismus prodělal určitý vývoj. A navíc: proti herezi ve vlastní církvi se zakročuje i dnes tvrději než při "diplomatickém" vyjádření nesouhlasu s jednáním jiné denominace, např. se svěcením žen (jak to bylo nedávno v případě anglikánů). Možná i proto byli protestanté, v dobách, když tvořili ještě ne zcela separovanou skupinu s vlastním vývojem a tradicí, proklínáni z úst katolíků víc než dnes.

A na úplný závěr podotýkám, že je snad jasné, že ne každá věta z úst katolíka (byť i kněze nebo biskupa) je dogmatem. Arius, který před 1700 lety popřel božství Krista byl taky biskup...