Evangelizace dnes

Tématem úvodního semináře z letošní nabídky teologických kurzů pořádaných Studijním centrem Mittersill (Rakousko) byly aspekty šíření evangelia v dnešní době. Hlavním přednášejícím byl Michael Green, který má s evangelizací dlouholeté zkušenosti, především se studenty na Oxfordské univerzitě. Nyní je poradcem arcibiskupa Anglikánské církve pro otázky evangelizace. Napsal řadu knih, avšak, pokud je mi známo, do češtiny nebyla zatím přeložena žádná.

Michael Green se úvodem pokusil vystihnout specifický charakter doby, v níž žijeme. Nacházíme se na přelomu dvou věků. Končí modernismus, věk Rozumu, jenž byl zahájen osvícenstvím 18. století. Charakteristickými znaky této epochy jsou: důvěra v lidské schopnosti, vědu a vývoj, osvobození člověka od iracionálních pověr. Nyní však tento světonázor, jenž byl mimo jiné i líhní komunistických ideálů, vyklízí pozice před nastupujícím post-modernismem.

Co to je? Postmoderní společnost se vyznačuje nevírou v absolutní hodnoty, nedůvěrou k minulosti i budoucnosti, k autoritám a institucím. Postmoderní přístup k životu lze vyjádřit asi takto: „Každý ať si žije podle svého gusta, pro sebe a pro teď“. Lidé jsou individualističtí a vyhledávají prožitky. Vládl-li dosud věk Rozumu, je toto věk Pocitů.

Každá doba klade jiné nároky na zvěstování evangelia. Co bylo účinné dříve, může dnes odrazovat. Církev ve světe se proto snaží přizpůsobovat svou evangelizační strategii. Michael Green zmínil tyto současné trndy:

Jako biblický příklad misijně úspěšného sboru jsme zkoumali církev v Antiochii (Sk 11,19-30; 13,1-3). Naproti tomu je smutnou skutečností, jak žijí, či spíše živoří, mnohé dnešní sbory. Uvedu působivý výčet znaků některých současných církví/sborů: Podobný sbor lze přirovnat k hradu bezpečně oddělenému od okolního světa vodním příkopem. Taková izolace má ale zhoubné důsledky - pro okolí i pro sbor samotný. Je životně důležité mít spuštěný padací most, přes který by se znovu rozproudila komunikace.

S jedním příkladem takového spuštěného mostu, tzv. Alfa kurzy, jsme se stručně seznámili. Jde v nich o cyklus pravidelných posezení s večeří, krátkou přednáškou a diskuzí, kam jsou zváni nevěřící přátelé, zájemci o křesťanství apod. Probíraná témata zahrnují základní informace o Bohu, co je modlitba, církev, proč číst Bibli atd. Tyto kurzy probíhají poměrně úspěšně v Anglii. Tajemství jejich fungování spočívá mimo jiné v tom, že se snaží navodit neformální atmosféru, kde si lidé mohou odpočinout, společně povečeřet, navzájem se seznamovat a povídat si. Duchovní prvky (minipřednášky, písně, modlitby) jsou vkládány postupně a nenásilnou formou. Jsou to prostě příjemné večery.

Zabývali jsme se také tím, čemu se říká osobní evangelizace. Abych byl jako jednotlivec schopen budovat a udržovat mosty k nevěřícím lidem dnešní doby, měl bych být

Osobní vztah je nejúčinnějším způsobem šířením evangelia. Obrácení sekulárního člověka dnešní doby obvykle není vyvoláno a završeno jedním evangelizačním večerem; spíše to bývá dlouhodobý proces. Je to cesta, na které mohu svého přítele doprovázet: usměrňovat jeho hledání, odpovídat na otázky, citlivě vést k rozhodnutí; musím mu pomáhat v novorozeneckých problémech, být nablízku při prvních krůčcích Božího dítěte, nabídnout přiměřené společenství a dohlížet na jeho všestranný duchovní růst.

Na závěr ještě několik osobních poznámek. Přechod od modernismu k postmodernímu je podle mého názoru skutečně realitou. Různé společenské skupiny jsou již postmodernismem různou měrou ovlivněny. Rozdíly v prioritách Rozumu a Pocitu znesnadňují soužití starší a mladší generace ve světe i církvi. Souboj tradičních, myšlenkově bohatých kancionálů s novými, více emotivními zpěvníčky je jen jedním příkladem. Staleté církve a nově vzniknutá společenství tak jen obtížně hledají vzájemné porozumění, natož spolupráci; každé společenství nese pečeť doby svého vzniku. A časy se mění.

K osobní evangelizaci: Zdá se mi, že více než na Západě se v naší zemi projevuje nedůvěra a strach z druhých lidí. Lidé jsou zvyklí skrývat své nitro a není lehké je přesvědčit, že to s nimi myslíme dobře. Slyšel jsem v autobuse jednu starší paní líčit, jakou práci jí dalo vypudit od svých dveří dotěrného misionáře. Nemohla mu prostě zavřít před nosem, protože strčil do dveří nohu. Odešel, až když ho „majzla“ nazouvací lžící do hlavy... Být přítelem je lepší způsob, jak proniknout ochrannými vrstvami lidského srdce. Kladu si ovšem otázku, zda přátelství je vůbec svojí podstatou slučitelné s evangelizací. Vždyť přátelství je přirozený, vyrovnaný vztah mezi lidmi, kteří si spolu rozumí a potřebují se. Osobní evangelizace se naopak zdá být jednostranným vztahem učitele a žáka, nebo lékaře a pacienta. Jde zřejmě o celkové chápaní církve a světa. Je-li církev oblastí světla a svět leží ve tmě, pak se, myslím, nedá o přátelství hovořit. Je-li ovšem církev jen o něco světlejší než svět, pak, a jedině pak, mohu mít nevěřícího přítele.

Petr Hrajčar,
CB Praha 6


Život víry 96/5