Kult papeze neni v Rime zadouci

Casopis La Civilta cattolica, zalozeny 1850 a dodnes vedeny jezuity, byl vzdy neoficialnim tlumocnikem nazoru Svateho stolce. Ton rozsahleho clanku (13 stran), o nemz je dale rec, vyvolal otazky, jak je mozne, ze vubec mohl vyjit, kdyz je primo zameren proti mentalite v Italii jeste dosti rozsirene. Urcitym vysvetlenim bylo, ze jeho novy sefredaktor je znam svou blizkosti nynejsimu svatemu otci. Nemecky casopis Die Zeit dostal informaci, ze rukopis byl pred tiskem predlozen Statnimu sekretariatu, ktery nemel namitky proti jeho uverejneni.

La Civilta cattolica, rimsky jezuitsky casopis, prinesl v listopadovem cisle 1985 uvodnik s ostrou kritikou chybnych nazoru na papezsky urad, ktere chteji kazdy projev papeze povazovat za neomylny ("infalibilismus"), nespravnych forem ucty k papezi ("papolatrie") a s tim souvisejiciho kurialniho centralismu. Zaroven pripomina, ze Druhy vatikansky koncil polozil zaklad teologie primatu ocistene jak od zbozneho prehaneni, tak i od svetskych vystrelku, ale prave tak jednoznacne vyznal primat a neomylnost rimskeho biskupa. Clanek vyvolal zivou diskusi hlavne v Italii; hlavni redaktor Civilta cattolica, P. Giuseppe de Rossa SJ, nato verejne prohlasil, ze clanek nepredstavuje nejaky soukromy nazor, ale ze vysel v dohode se Svatym stolcem.

Clanek nadepsany urad papeze po dvou vatikanskych koncilech predklada v pronikave analyze fakt, ze drive prevladajici pojeti cirkve jako dokonale spolecnosti prilis malo vypracovalo sluzebny charakter uplatnovani autority v cirkvi, ktere je ovsem nezbytne. Pojeti cirkve jako spolecenstvi, ktere se prosadilo na 2. vatikanskem koncilu, vyzaduje jine socialne teologicke vyjadreni pravdy viry o uloze Petrova nastupce jako principu a viditelneho zakladu jednoty, nez se to stalo na 1. vatikanu. Jestlize se nezpochybnuje pravda viry o nutnosti Petrovy sluzby pro cirkev, pak se muze obranny postoj vuci centralismu, triumfalismu a pravniceni v cirkvi hodnotit jako zdrave odmitani takoveho chovani, jake bylo odmitnuto 2. vatikanem.

Civilta cattolica pripomina, ze prohlasenim papezske neomylnosti roku 1870 dosahla vrcholu centralisticka tendence v cirkvi. Centralizace mela i pozitivni stranky napr. pri obrane proti cirkvi nepratelskym ideologiim a nacionalistickym tendencim, ale take vytvorila predpoklad pro angazovanost papezu 20. stoleti ve prospech cloveka a jeho prav.

Proti kladnym strankam vsak stoji zaporne dusledky. Na prvnim miste uvadi rimsky jezuitsky casopis kurialni centralismus a jeho snahu o jednotu za kazdou cenu, konformismus, ktery je zivnou pudou hyperkritickych a proti autorite zamerenych postoju, konecne falesny pocit jistoty a do jiste miry az servilni chovani, jez neni krestanskemu svedectvi ke cti. V oblasti primeho rizeni vidi negativni dusledky centralizace ve vnucovani rimske liturgie a zapadniho cirkevniho prava v nekterych misijnich uzemich, v postoji absolutniho odmitani i uzitecnych casti pravdy, ktere se vyskytuji v ideologiich a zpusobech chovani, jez si jinak zasluhuji odsouzeni, konecne rovnez v anonymne byrokratickem autoritativnim jednani.

Prohlaseni neomylnosti tyto dlouho existujici jevy jeste posililo a vyvolalo celou radu nedorozumeni a vadnych interpretaci, jez postavily papezovu sluzbu do podivneho svetla, konstatuje Civilta cattolica. Predevsim po 1. vatikanu zesililo "vyzarovani transcendence" obklopijici papeze. Viditelna hlava cirkve se jevila byt sama, az prilis sama pred Bohem. Na zaklade psychologicke izolace od jinych clenu cirkve pristoupila k ucitelskemu a ridicimu uradu papeze temer bozska svatozar. Papezovu uradu se tak pry dostalo prehnane subjektivniho zabarveni, jako by papez byl nejaka bytost vznasejici se nad cirkvi. Ve skutecnosti vsak ma vykonavat svou funkci v cirkvi a pro cirkev, ne mimo cirkev nebo nad ni.

Velice kriticky se clanek vyporadava s vlivem pojmu suverenity, beznym v absolutistickych statech, na pojeti primatu rimskeho biskupa. Teologicka rovina byla mnohdy zamenena za rovinu politicke vlady. Prekryvani obou rovin zpusobilo, ze i dnes je papez v ocich verejneho i cirkevniho publika povazovan za nositele veskere politicke, financni a vubec svetske moci. Od pojmu suverena se odvozuje cely katalog titulu, obradnosti a predevsim mentalnich postoju, jez prezivaji navzdory reforme Pavla VI., ne vzdy na prospech cirkevni autorite.

V tom vsem ma puvod take infalibilismus, konstatuje se v clanku s politovanim. Neomylnost papeze je zvlastni, s Petrovou sluzbou spojene charisma, ktere chrani papeze za jistych podminek pred omylem. Infalibilismus, zamenujici neomylnost (infalibilita) za naprostou bezhrisnost a rozsiruje platnost tohoto charismatu mimo pole uchovavani a sireni Boziho zjeveni. Je to psychologicko-sociologicky postoj, ktery neni vzdy prost servilnosti, mentalita dvoranu. Od vadneho postoje infalibilismu je treba zretelne odlisit tu oddanost, ktera prislusi ucitelskemu uradu rimskeho papeze i tehdy, kdyz nemluvi ex cathedra.

Civilta cattolica pise, ze casto ostra a nemilosrdna kritika papezovy funkce v obdobi od 1. vatikana nebyla docela negativni, protoze poslouzila k tomu, ze zretelne vystoupil Kristus jako stred cirkve a prava zastupna funkce papeze dik redukci transcendence a suverenity, ktere Jezis nezamyslel pro nastupce svateho Petra.

Orientace na Krista, stred cirkve, umozni dnesnim lidem videt v Petrove uradu stalou pastyrskou sluzbu pravde, jednote a lasce odpovidajici Kristove vuli, konstatuje casopis. Kristocentricke zamereni zahrnuje take rozhodnuti pro chudobu, tj. pro zreknuti se prostredku nezbytnych pro kazdou svetskou moc. Je to rozhodnuti pro jediny prostredek, ktery je moderni, agnosticka a pokrestanska spolecnost jeste schopna ocenit - pro odvahu lasky, ktera je nejtezsi odvahou. Kazda prava odvaha je vzdycky, jako u Jezise, neozbrojena.

prevzato z Tag des Herrn 1986/3
Teologicke texty 4/1996